Šerifka s amnézií

Výstřel padesátý sedmý: Čarokrásná pustina

Serena seděla v zahradní besídce naproti muži, do kterého se zamilovala. Snažila se držet tvář Mariina obličeje v klidu a v chladu, ale cítila, že se jí to nedaří. Zvlášť, kdy jeho pohled, podobný rozlévané whiskey po stěnách broušené sklenky, hleděl do květů v okolí jejich sezení.

„Máte rád oleandry?" zeptala se a odtrhla pohled právě k tomu keři, o kterém mluvila.

„Netuším, Mario. Nejsem schopen si vybrat mezi krásnými květy ten pravý," odtrhl své oči od zeleně, propaloval jimi svou snoubenku, jíž tolik září oči a tváře mají tu jemnou nachovou barvu, která ho pomaličku posílá do říše snů a představ.

„Já mám ráda prostě rostliny. Zeleň jako takovou. Je příjemné hledět do zelenavého stínu podrostu a slyšet křehký zpěv ptáků a cikád," seděla s lokty opřenými o stolek a podpírala si tvář. Vynikla tak jemnost jejích rysů osmnáctileté dívky, kterou byla.

Anthoni lehce zalapal po dechu. Ve svém hrudníku pocítil svíravou bolest:

„Myslel jsem si, že vaším oblíbeným květem jsou rudé růže," pronášel pomalu a nemohl odtrhnout své oči od té rozkošné dámy před sebou, která v tomto gestu zabila veškerá pravidla etikety i tak zvýšila svůj lesk až k hodnotám stříbřitého svitu měsíce, odrážejícího se nad čarokrásnou pustinou.

Sereně trochu zatrnulo, ale v tváři se jí nepohnul jediný sval. Tolik toho neví o dívce, která ji žádá o záchranu a dobrovolně jí půjčuje své tělo.

„Ano, rudé růže jsou krásné, dokonalé, většinou po nějaké době ve váze uschnou a zemřou," zachraňovala nemotorně situaci.

„Ale i v době svého umírání jsou dokonalé. I vy, Mario, jste tak dokonalá," odhalil Anthoni trochu ze své podstaty. Sledoval dál hnědovlasou krásku, s kterou spojí svůj život. Tentokrát, pro tentokrát se rozhodl, že nedovolí nikomu, aby mu vzal, to co mu právem náleží. Žije nový život, proč nezkusit zavřít slavíka do zlaté klece a opatrovat jej, dokud nesnese zlaté vejce.

„Nemyslím si, že jsem taková. Musím být jen tou nejlepší dcerou," opět se posadila vzorně s rukama položenýma v klíně. „A podívejme, už jsou tu s občerstvením," odtrhla třpytící se stříbrná jezírka k služebné, která přinášela ve společnosti, dony Rico, vše potřebné.

„Popovídali jste si?" vyptávala se ihned.

„Ano, maminko," odpověděla s lehkým zaváháním Mariina ústa.

„Mám z vás radost. Je hezké vidět, že ač jste mladí, není vám proti mysli tento dohodnutý svazek. Pojďme se posadit a povídejme si o něčem rozkošném," usmála se na mladý pár a vybídla je k opětovnému usazení se.

Obě ctihodné dámy naslouchaly vyprávění šerifa o mnohém, dokonce se ptal, zda mají v oblibě kameje, a jakou zajímavou spatřil ten den u zlatníka.

Během celého posezení se zdála Maria trochu zamlklá, až se paní Emilia musela optat:

„Cítíš se dobře, drahoušku?" starostlivě požila svou dlaň, přes spojené prsty svého dítěte.

„Ale jistě," postavila se. Nevšimla si výrazu tazatelky a s lehkostí podala ruku snoubenci: „Anthoni, omluvte mě, potřebuji si odpočinout. Omlouvám se, že nebudu schopná vás vyprovodit, ale jistě mi rozumíte," naznačila lehounké pukrle, po tom, co jí bylo políbeno záprstí. Odcházela sošná a spanilá, tak jako vždy ctihodná slečna dbalá etikety.

„Opravdu jste vychovaly briliant mezi brilianty," loučil se s budoucí tchyní nejmladší z Chalvarézova rodu.

Dona Rico také nevyprovodila mladíka, jak by se slušelo, zůstala sedět v besídce a dívala se cestou, kterou odešlo její milované dítě.