Serena seděla v zahradní besídce naproti muži, do kterého se zamilovala. Snažila se držet tvář Mariina obličeje v klidu a v chladu, ale cítila, že se jí to nedaří. Zvlášť, kdy jeho pohled, podobný rozlévané whiskey po stěnách broušené sklenky, hleděl do květů v okolí jejich sezení.
„Máte rád oleandry?" zeptala se a odtrhla pohled právě k tomu keři, o kterém mluvila.
„Netuším, Mario. Nejsem schopen si vybrat mezi krásnými květy ten pravý," odtrhl své oči od zeleně, propaloval jimi svou snoubenku, jíž tolik září oči a tváře mají tu jemnou nachovou barvu, která ho pomaličku posílá do říše snů a představ.
„Já mám ráda prostě rostliny. Zeleň jako takovou. Je příjemné hledět do zelenavého stínu podrostu a slyšet křehký zpěv ptáků a cikád," seděla s lokty opřenými o stolek a podpírala si tvář. Vynikla tak jemnost jejích rysů osmnáctileté dívky, kterou byla.
Anthoni lehce zalapal po dechu. Ve svém hrudníku pocítil svíravou bolest:
„Myslel jsem si, že vaším oblíbeným květem jsou rudé růže," pronášel pomalu a nemohl odtrhnout své oči od té rozkošné dámy před sebou, která v tomto gestu zabila veškerá pravidla etikety i tak zvýšila svůj lesk až k hodnotám stříbřitého svitu měsíce, odrážejícího se nad čarokrásnou pustinou.
Sereně trochu zatrnulo, ale v tváři se jí nepohnul jediný sval. Tolik toho neví o dívce, která ji žádá o záchranu a dobrovolně jí půjčuje své tělo.
„Ano, rudé růže jsou krásné, dokonalé, většinou po nějaké době ve váze uschnou a zemřou," zachraňovala nemotorně situaci.
„Ale i v době svého umírání jsou dokonalé. I vy, Mario, jste tak dokonalá," odhalil Anthoni trochu ze své podstaty. Sledoval dál hnědovlasou krásku, s kterou spojí svůj život. Tentokrát, pro tentokrát se rozhodl, že nedovolí nikomu, aby mu vzal, to co mu právem náleží. Žije nový život, proč nezkusit zavřít slavíka do zlaté klece a opatrovat jej, dokud nesnese zlaté vejce.
„Nemyslím si, že jsem taková. Musím být jen tou nejlepší dcerou," opět se posadila vzorně s rukama položenýma v klíně. „A podívejme, už jsou tu s občerstvením," odtrhla třpytící se stříbrná jezírka k služebné, která přinášela ve společnosti, dony Rico, vše potřebné.
„Popovídali jste si?" vyptávala se ihned.
„Ano, maminko," odpověděla s lehkým zaváháním Mariina ústa.
„Mám z vás radost. Je hezké vidět, že ač jste mladí, není vám proti mysli tento dohodnutý svazek. Pojďme se posadit a povídejme si o něčem rozkošném," usmála se na mladý pár a vybídla je k opětovnému usazení se.
Obě ctihodné dámy naslouchaly vyprávění šerifa o mnohém, dokonce se ptal, zda mají v oblibě kameje, a jakou zajímavou spatřil ten den u zlatníka.
Během celého posezení se zdála Maria trochu zamlklá, až se paní Emilia musela optat:
„Cítíš se dobře, drahoušku?" starostlivě požila svou dlaň, přes spojené prsty svého dítěte.
„Ale jistě," postavila se. Nevšimla si výrazu tazatelky a s lehkostí podala ruku snoubenci: „Anthoni, omluvte mě, potřebuji si odpočinout. Omlouvám se, že nebudu schopná vás vyprovodit, ale jistě mi rozumíte," naznačila lehounké pukrle, po tom, co jí bylo políbeno záprstí. Odcházela sošná a spanilá, tak jako vždy ctihodná slečna dbalá etikety.
„Opravdu jste vychovaly briliant mezi brilianty," loučil se s budoucí tchyní nejmladší z Chalvarézova rodu.
Dona Rico také nevyprovodila mladíka, jak by se slušelo, zůstala sedět v besídce a dívala se cestou, kterou odešlo její milované dítě.
ČTEŠ
Šerifka s amnézií
General FictionPoušť. Poušť je místo, které umí hrát nejrůznějšími tóny barev. Je světem dechberoucí nádhery, ale také zde číhá nejedno nebezpečí. Právě zde se rozzáří pár temných zornic dívky, stojící na prahu dospělosti, s koltem zavěšeným u pasu a bez jediné v...