Šerifka s amnézií

Výstřel čtyřicátý osmý: Krásní nemrtví

Maria opatrně, tak aby ani nejmenší ze zvuků nedolehl mimo její ložnici, vyndala ukrytý deník z jeho skrýše. Otevírala jej, s lehce třesoucí se rukou otáčela stránky, tak aby zjistila, jak moc se stala šílenou.

Znovu četla text, který vepsala:

Anděli strážný,

moc ti děkuji za vše, cos pro mne udělal. Nebýt tebe, nejspíš bych nyní někde odpočívala mrtvá a ani by nade mnou nerostly keře oleandru. Má matka by určitě prolila moře slz nad ztrátou své jediné dcery.

Cítím tvou přítomnost, kdykoliv vezmeš do rukou můj osud. Ráda bych si s tebou popovídala přímo tváří v tvář, ale to nelze. Jsi jen duch. Nejspíše zbloudilá dušička, které je nařízeno vše sledovat bez možnosti být viděna nebo s někým mluvit. Nebo si to tak alespoň myslím.

Nezbývá mi nic jiného, než se svěřit papíru. Modlit se za tebe i za sebe. Doufat, že vše co se kolem mne děje, a nesmí být vyřčeno, je takové jak to cítím. To jest dobré a příjemně vlahé. Tolik otázek naplňuje mé nitro a není nikdo, kdo by mi je mohl zodpovědět, tolik strachu a úzkosti co v posledních dnech naplnilo mou bytost, se skoro nedá unésti.

Proto doufám, strážný můj Anděli, že i dál budeš při mně stát a chránit mě před úpadkem.

Srdce se rozbušilo rychleji a dech se jí zatajil. V knize byl další záznam. Také drobné a úhledné písmo, ale přece jiné, jako by ho psala ona a při tom nepsala.

Anděli strážný,

ochrana něžné duše je jistě to nejcennější, co může býti. Ale i přes veškeré dobré skutky není možné se vždy chovat tak, aby nedošlo k nějaké pohromě. Proto je dobré v sobě skrýt své obavy a strach. Dál stát vzpřímeně a hledět do slunce a mít jistotu, že spravedlnost a dobrota nakonec naleznou svůj cíl a tak jako Bůh zapudil Ďábla i já dokáži ochránit nejen duši, ale i tělo.

Není mi však souzeno hovořit s anděly. Mít možnost se omluvit za prohřešky, nebo se kát.

Proto doufám, strážný můj Anděli, že se i v době úpadku nebudeš zlobit a neotočíš se ke mně zády.

Odpověděla!

Její strážkyně se jí omlouvá a prosí za odpuštění a pochopení. Slečně z bohatého domu se ulevilo. Jen na okraji mysli se trochu otřásla vzpomínkou na nedokončený polibek od Antoniho, který jí přišel otráveným. Takovým, jakoby šlo o uzavření smlouvy s Ďáblem. Vše zatlačila do pozadí a jala se radovat. Skoro skákala blahem, jelikož ji šerifka též oslovila Andělem strážným. Jako kdyby se obě dušičky měly chránit navzájem. Dívka se zasnila.

Sedí na obláčku v běloskvoucím rouchu, ze zad jí vyrůstají křídla stejné barvy. Je tou nejkrásnější nadpozemskou entitou, i Bůh by jí její nádheru záviděl. Nedočkavě čeká na tu, se kterou by si chtěla povídat.

Nakonec přichází. Všichni, kteří ji sem doprovázeli, před ní uskakovali strachy. Spodní lem své temné sukně měla roztržený. Na její vestě se skvělo cosi, co se ještě před časem mohlo nazývat stříbrnou hvězdou. Cizinka za sebou zanechávala krvavé stopy ryzího neštěstí. I z černých křídel, v půli roztržených, kapaly kapky karmínově rudých rubínů. Nikdo jí do tváře neviděl, poněvadž ji měla zakrytou červeným šátkem. Slečna Rico vstává, chtíc se padlému cherubínovi vrhnout do náruče.

„Co se ti stalo, má drahá?" opatrně se jí zeptá dušička v bílém.

„Přicházím, abych zabránila svatbě, kterou chystáš, bude-li to nutné, propadnu se na úplné dno, jen pro tebe, čistá duše," ignorovala otázku a začala tít do živého. Tak jak to byl její zvyk z dob, kdy byla živou.