Šerifka s amnézií

Výstřel padesátý: Chuť hořkého snění

„Odmítám něco takového přijmout!" vykřikla Aurora nad lůžkem trpícího Alvara. „Nenechám tohoto úžasného muže odejít do světa stínů," na tvářích perlový lesk od prolitých slz.

„No tak, uklidni se. Jsi u lůžka umírajícího," Estrella nestihla doříci zjevný fakt, kdy jí její křehká sestra uštědřila mlaskavý políček. Udiveně si přiložila na pulzující tvář dlaň.

V očích vůdkyně zločinecké bandy zaplál plamének zloby.

„Dobrá tedy, je to na tobě, ale pokud zemře, ty sama mu vykopeš hrob," chytla sestru za vlasy a přidržela si ji u svého obličeje, „rozumělas?"

Aurora jen přikývla a opětovala stejně tvrdý pohled. Nebylo třeba vysvětlovat Esí, že by to udělala tak jako tak, protože pokud Alvaro zemře, ona je rozhodnutá zemřít také.

~*~

Maria se ve svém těle chvěla. Nerozuměla tomu, jak dokázala něco takového. Rozhodla se a prostě odešla pryč a zanechala svou tělesnou schránku na pospas osudu. Zahlédla ještě náruč Sereny Buendíno a pak už si nepamatovala nic. Vlastně jen to, jak jí v přílišné blízkosti drží Anthoni.

Okřikla jej, že takové chování není pro ně vhodné a mířila k domovu. Jen představa hotelové zahrady se mladičké dívence zajídala. Vlastně všechno kolem ji naprosto popouzelo a ona nebyla schopná říci, co to s ní je.

~*~

Estrella slepě hleděla z okna do houstnoucí tmy a čekala na návrat sestry. Byla skoro nepříčetná, kdy se vydala pro chinin. Nemohla pochopit, proč se tolik snaží zachránit život muže, který o ni nezavadil pohledem.

Před vchodem zaržál kůň a dovnitř vběhla rozcuchaná barová kráska. Ani se na sestru nepodívala a hned se jala starat o muže v horečce.

Přesně odměřenou dávku bílého prášku rozpustila ve víně. Přemlouvala Alvara, aby lék vypil. Prosila a zkoušela všelicos, až nakonec vzala doušek do svých úst a vpravila tekutinu do úst svého miláčka.

Pravděpodobně dotek dívčích rtů a její teplo probralo muže natolik, že přijal nápoj a polkl. Tak to zopakovala ještě několikrát, než byl pohárek prázdný.

Při posledním doušku Alvaro otevřel oči a díval se do zamilovaného obličeje té, která mu již podruhé zachraňuje život. Rozhodl se v tu chvíli na pomezí horečky, blouznění a rozumu, že pokud mu dá ještě jeden dar, tak bude věnovat svou náklonnost této z páru nebezpečných sester.

Ještě s pohledem zamženým po horečce chytil svou velitelku za rukáv skvostného roucha a vylíčil Estrelle vše, co se mu, Alvarovi, zdálo během těch dní poté, kdy sestry společně zachránily a vyvedly z osidel a úkladů ničemného Diega.

„To určitě přejde," uklidňovala ho paní de Sol. „Pár doušků bylinného čaje to jistě spraví." Ale najednou znejistěla.

Určitě to není poprvé, co Alvaro takhle snil. Navíc, s jakou živostí mi dokázal vylíčit vše až do posledního detailu, netrpí on náhodou jakýmisi strašlivými předtuchami?

Z myšlenek však Estrellu vytrhl Aurořin hlas: „Přivedu nějakého felčara nebo lékárníka, aby se na našeho drahouška podíval. Jistě mají jiné zkušenosti, jako praví oborníci. Přece do něj nemůžeme furt cpát jen bylinky, čajíčky, a chinin. To nic proti tvým vědomostem, sestřičko."

„Dobře," zareagovala žena s diadémem ve vlasech a krajkovým šátkem přes její broskvová líčka. Rozuměla své poblázněné sestřičce, že ji nečinnost ubíjí a potřebuje pro Alvara udělat něco, vlastně cokoliv, co roztříští pocit beznaděje.

Okrasu své tváře si nikdy nesundávala, dokonce ani doma před svými nejbližšími. Tolik dámě slušelo, když hvězda na pravé tvářičce tolik nezářila. Ještě k tomu se Alvarovi i Auroře víc líbila se závojem než bez něj.

Bývalá kurtizána opětovně vstoupila do města. Ještě, než došla do svého cíle, potkala Anthoniho, který měl shodou náhod namířeno tam, kam Aurora. Znal tuto hopsandu z baru U Černé labutě, vždy se mu líbilo, jak dokázala tančit s takovou elegantní vehemencí a citem pro rytmus a hudbu. Neměl strach se s ní podělit o informaci o tom, jak ho už několik dní silně bolí hlava. S prohozením několika frází o počasí, úrodě a cenách dorazili společně před obchod zdejšího apatykáře.

Alvarovi se ulevilo se vyzpovídat z hrůz, které se mu odehrávaly během jeho blouznění. I ona se nejlepšímu z družiny svěřila s nočními vidinami z posledních dnů.

Proto požádal Estrellu, aby jej doprovodila. Měl nutkání vypravit se mimo ty čtyři stěny, které na něj padaly. Štvalo ho, jak na něj ostatní muži zahlíží. Jistě kvůli tomu, co mu provedl ten holomek s rukou. I on sám, se neodvažoval sundat si z ní tak pečlivě uvázaný obvaz, o který se s takovou něhou starala ta, kterou nemiloval.

U vchodu se udiveně díval do hlubokých, lesknoucích se očí jeho ochočeného srnečka.

„To Aurora. Když se nestarala o tebe, tak hledala tohle mládě," zodpověděla nevyřčený dotaz desperádka. Nevyřkla, že si spíš přála, aby se to zvíře nevrátilo a jak se jí něco takového hnusí. Spoutaná divokost na provázku jak psík, tolik jí připomínala její nechutné zkušenosti s těmi několika vztahy, kdy se nechala přemluvit různými muži k tomu, co si sama nepřála.

Alvaro věděl, že dostal od tanečnice třetí dar. Sobě samotnému dal slib, který se pokusí splnit. Musí v sobě nějak potlačit touhu po ženě, co s ním stojí na prahu dveří a chystá se s ním vyjít na procházku.

Vraceli se společně, propadlí do svých hlubokých úvah. Alvaro si rekapituloval tu výpravu do nedalekého hvozdu s princeznou po boku a ochočeným srnečkem před sebou. Zalekl se při představě, že si Corzita neochočil z pravé lásky ke zvířatům, ale z důvodu, že mu mládě u lesní tůně podvědomě vysílalo signály, že právě osiřelo a hledalo někoho, kdo by mu nahradil jeho rodiče, ležící v krvi s useknutými údy. Ještě si zpaměti zarecitoval verše, jaké ve stavu jakéhosi transu spatřil s královnou jeho srdce na kousku papíru.

Nakreslila tynkaa19.

Mezi Estrellou a Alvarem začíná vznikat velice zvláštní vztah, který ale se zamilovaností nemá nic společného. Navíc se už některá z postav pomalu, avšak jistě, začíná řítit do záhuby. Samozřejmě, jak to máme ve zvyku, vás toho ještě hodně potká, a to už se nacházíme v padesátém výstřelu. Naše odhalování tajemství je zkrátka nekonečné. :)