Šerifka s amnézií

Výstřel desátý: Setkání se šerifovou růžičkou

Po výstřelu se duch Sereny zautomatizovaně sehnul ke kotníku, aby z pouzdra vyňal stříbřitě lesklou, nebezpečně ostrou a špičatou dýku z kalené oceli. Hodila jí a před jejíma očima se začalo odehrávat divadlo, které bylo její dávnou minulostí a jednou vzpomínkou z oné temnoty, za kterou nemůže proniknout.

~*~

,,Děvenko, vůbec mě nezajímají tvé slzičky, ještě jednou cukneš, tak dostaneš facku, aby sis to konečně zapamatovala!" Zakřičel na malou holku šlachovitý muž snědé pleti. ,,Ani tvá matka si nepřála, aby z tebe vyrostla skleníková růže. Nenechám, jedinou svou dceru stát se potravou lupičů, násilníků a jiných, jen aby se mi dostali do zad," pokračoval dále s generálskou výchovou, ,, to tě, holčičko, raději zastřelím sám."

Děvčátko, odrostlé osmi letům, chvějícími se rukami uchopilo těžkou otcovu zbraň. Až dodnes jí přišla krásná. S vypětím sil natáhla kohoutek revolveru. Pochvalu však neslyšela, jen protáhlý znuděný výdech. Zapřela se a nasměrovala hlaveň k domnělému nepříteli.

,,No tak! Už stiskni spoušť!" zařval onen muž. Udělala to. Výstřel jí zvedl paže a kulka odletěla někam do nebe. Ona sama otevřela oči až poté, co se zvedla podruhé ze země. Prvně ji tam poslal tlak výbuchu, ženoucí kulku ze zásobníku do hlavně a ven. Podruhé dlaň jejího otce.

,,Dnes už to stačí. Jdi domů a ukliď věci matky, zatím jsou k ničemu," nasedl na ryzáka a odcválal dívce neznámo kam.

Seděla na schodech a oplakávala sebe, svou čerstvě pohřbenou matku a sny, které měla. Padl na ni stín. Rychle si osušila oči v domnění, že je to otec.

,,Hledám Ritu," řekla bez pozdravu žena trochu mladší jak ta, kterou shání.

,,Krásná seňoro, maminku jsme včera pochovali. Spadla z koně." Žena v nepadnoucích šatech, s vyšívaným šátkem přes obličej, se usmála.

„To je mi líto, děvenko," snažila se Serenu uklidnit. „Zrovna jsem přijela, protože jsem se chtěla s tvou matkou setkat. Jsme dobrými přítelkyněmi už od dětství." Poslední větu pronesla s trochou žalu ve svém hlase, poněvadž ji nová a nečekaná informace velice zarmoutila. Jenže příliš dávat najevo to, co v hloubi vlastního nitra cítila, nechtěla. Přicupitala tedy k dívence sedící před domem. Posadila se hned vedle šerifovy růžičky, na kterou se také chtěla podívat, a přivinula si ji k sobě. „Neplač, máš tady mě."

Jenže právě zafoukal lehký vítr. Mladičká dáma si chtěla dát pár neposlušných pramenů svých černých kadeří za ucho, přitom si nedopatřením uvolnila uzel od kousku hedvábí halícího její tvář, čímž odhalila ošklivou jizvu táhnoucí se od nosu dolů. Slečna Buendíno, jakmile spatřila tu obludnost hyzdící broskvové Isobelliny líce, se velice vylekala. Od příchozí se náhle odtáhla, dala si vystrašeně ruku přes ústa. Hleděla na ženu s kamenným výrazem v očích. Měla co dělat, aby náhodou nepadla do mdlob, ale snažila se ovládnout.

„Seňoro, vy, vy..." začala mluvit nesouvisle a svůj zrak upřela na ženinu vadu na kráse.

Serenko, nemusíš se mne bát, neublížím ti, chtěla Isobell říci, avšak si najednou uvědomila, proč se jí najednou dívka začala štítit. Sáhla si tedy na pravou tvář. A sakra...

Ďábelská seňorita zklidnila své nitro, mučené protichůdnými city. Rita, které chtěla vrátit všechny ty úklady, kterými si musela projít jako dívenka a říci jí vše, stejně jako Constance, která už je na pravdě boží. Taktéž i pocity k dívence, která se na ní s hrůzou a nechutí dívala. Pozorovala, jak ji její otec cvičí a dokonce bije. Vracelo jí to k okamžiku únosu.