Šerifka s amnézií

Výstřel šedesátý sedmý: Klepání na pekelnou bránu

Mohl to být muž středního věku, oblečen v bělostné košili a sakem precizně pověšeným přes opěradlo jeho starobylé židle. Vše kolem bylo čisté a uklizené. Na zdi nad jeho stolem, kde vyráběl své krásné panenky, už přibyl další zářez. To si takhle značil, kolik jich ušil a tím i obětí už poslal k pekelným branám. Pěkně se usmíval, když zjistil, jak mu šla jeho milovaná práce hezky od ruky. Jenže jakmile si uvědomil, že si mohl přičíst další pomyslný bod za vraždu mladého šerifa, ihned mu ztuhly koutky.

To ta děvka prokletá ho neměla zachránit, mumlal si pod vousy. Ale už ji skoro mám, tak si potom rozdělám nejlepší z tequil a vypiju láhev do posledního loka. Zalovil do zásuvky pro hadrovou podobiznu, nakonec však našel něco, co zaujalo jeho zrak, byla to fotografie. Velice opotřebovaný obrázek se skupinovým fotem, kde v popředí stály krásné mladé dívky. Hrdé a bohaté a jednou z nich byla i ona. Tolik ho tenkráte očarovala a nakonec jím pohrdla. Teď on má v rukou všechny trumfy a ztrestá ji za to, co mu provedla. Byl čas vtisknout této bezduché loutce její podobu. Tvář a rysy jeho nové oběti, té, která to vše začala, ale neukončí.

Jak vyučený krejčí držel jemně jehlu i nit, ladnými pohyby na látkové hračce vyšíval jeden detail nádhernější než druhý. Tolik si celou svou prácičku užíval. Věděl, že nejdříve musí vyrobit něco, co vypadá jak exponát do muzejní vitríny, teprve potom bez lítosti mučit a zabíjet. Seděl netrpělivě na židli, poprvé si užíval nejen sadistické fantazie obklopující celý zabijákův vnitřní svět, ale i samotný proces přípravy na ukojení jeho násilnických choutek. Blaženě se usmíval, očka plná třpytu. Bavil se vskutku náramně, ani nedutal. Neznal žízeň ani hlad, dokázal strávit celé hodiny nad promýšlením nového ďábelského plánu. Miloval to, co dělal.

Přes okno dovnitř dopadal měsíční svit, někde v dáli zas vyli kojoti. Blíží se poslední chvilky života dámy, co rozhýbala misky vah.

~*~

Serena byla plná smíchu a nadšení po tom, co ji tak okouzlila ta podivná maškaráda jejího milovaného Anthoniho, když v temném stínu zahlédla naprosto něco neskutečného. Viděla zářit temnotu. Takovou auru viděla zcela prvně a také si uvědomila, že podobnou temnotu má i ona místo očí. Celý pocit z té podivné osoby, která jí přišla něčím tak známá, přesto naprosto cizí, byl jak vzpomínka na ten den, kdy cítila chlad a podivnou nutnost projít černou mlhovinou.

Jak náměsíčná došla blíže, chtěla mu pohlédnout do tváře a jediné co však dokázala, bylo slyšet jeho sebe mluvu:

„Tak tady se skrýváš ty, cos měl být dávno krásnou mrtvolou. Ukryt do ženských rouch a podoby nevinnosti. Však již brzo, brzičko potkáš se se skutečným umělcem, ne s tím ohavou, co ani neví, jak správně užít děs a strach. Nyní však, ach noci lahodná, volá mě ona, má jediná. Bude dnes odpočívat pode mnou, zhyne rukou mou, hanebnou!" Suše se zasmál a pochodoval pryč.

Šerifka, četla již několik zhýralých veršů z poznámek místního muže zákona, ale tento monolog jí otřásl k morku kostí, které už několik měsíců tíží hřbitovní kámen.

Uvědomila si, že musí zachránit budoucí oběť, nad níž se houpá pomyslný Damoklův meč, o čemž nejspíše ani neví.

Proto se bez jediného slova vydala pro to, co neskutečně potřebuje, aby toho, co si předsevzala, dokázala. Potřebuje tělo. Živé tělo, které je schopno vypálit kulku z revolveru rovnou do hrudi, této karikatury člověka.

Hlavou jí přesto šly myšlenky na to, že ohrožuje tak naprosto nevinnou dívku, budoucí ženu muže, kterého ona milovala celý svůj život. Tělesnou schránku, ke které cítí podivuhodné pouto, jiné, než by se dalo slovy popsat. V tomto rozpoložení vstoupila do místnosti osvětlené svitem osamělé svíce.