Šerifka s amnézií

Výstřel třicátý: Prokletá gerbera

,,Duše, no tak. Dušičko," klepal lehce dívkou ve své náruči Jerry. Zmaten pocity, které prožívá. Šílenost co vidí a potřebu strhnout z dívky oblečení a nechat své tužby proniknout do všech jejích tajů. ,,Musíš se vzpamatovat, je čas, musíš vrátit to dítě do jeho domu," domlouval jí chraplavým hlasem. Možná domlouval více sám sobě.

Zvedla hlavu ze záhybů jeho kabátu a upřela na něj pohled. Šál jí spadl a Jerrymu srdce vynechalo úder. Teď to vidí, chytil děvče za ramena, trochu ji odtlačil a velmi pozorně si ji prohlížel.

,,Co se děje, Jerry?" ptala se se zvědavostí v hlase.

,,Víš, teď když koukám na tuto tvář, tak si vzpomínám na svoje dětství," mluvil pomalu a opatrně, spíš jako by mluvil o někom jiném a ne o své minulosti.

,,Víš, že šerif je mé krve. Je můj mladší bratr. Bylo to kouzelné a křehké dítě, které výchova mého otce velice pokroutila. Byl schopen v noci vstávat a krmit jehně, co mu pošla matka, a piplat se s ním, aby jej vzápětí podřízl a rozporcoval. Malá zvířátka se v okolí našeho ranče moc nezdržovala, jejich osud by nebyl pak dobrý," odmlčel se, je to poprvé, kdy odkrývá bažinu své mysli.

Serena nic neříkala a ani se nehýbala, věděla, že tohle vyprávění je pro ni naprosto zásadní. Tak k tomu ji táhly její instinkty.

,,Já byl jinačí, mně to problém nedělalo. Byla to vlastně taková velká hra. Hra na kluka, co umí naprosto všechno a je pýchou svých rodičů. V tomhle městě byl jediný muž, co viděl i zadní vrátka našeho padre, nebyl schopen ho chytit, ale znepříjemňoval mu jeho obchody." Usmál se nad svým popisem otcových záležitostí.

,,Měl dítě, tenhle houževnatý strážce zákona, dcerku. Nikdy nebyla slečinkou ani dámičkou. Na rozdíl od zbytku se ona neučila podávat čaj a štupovat ponožky, už od mala měla tvrdou výchovu, stejně jako my s bráškou. Myslím si, že její fotřík chtěl, aby dostala dona Chalvaréze, kdyby on selhal."

Pustil ruce z jejích ramen: ,,Důvod, proč ti to říkám, je, že teď, když jsi v téhle schránce, je jí velice podobná a přece úplně jiná. Ty rty," dotkl se jich opatrně, ,,ten odlesk v očích," pohladil jí tvář, ,,to je to, co mi ji tolik připomínají. Jmenovala se," nestihl dopovědět a dívce po tváři stekly potůčky slz:

,,Serena Buendíno. Ne děvenka, ne šerifská holka, šerifův spratek, a nebo vůbec sem nechoď." Šeptala hořce. Teď už věděla, že je tou dívenkou vyrůstající bez matky, kdy se od ní všichni odvraceli.

,,Byla jsem zamilovaná do Toniho. Stále to cítím, ale on nebude tou krví, kterou mám ochránit." Povzdechla si: ,,Myslím, že tebe si pamatuji, jak jdeš za rakví. Tys viděl asi duchy už tenkrát, proto tolik úzkosti v mladém muži. Šerif, myslím tím svého otce. Zuřil, že bídného Chalvaréze nedostihl a nepostavil před soud a nedostihla ho oprátka," reprodukovala slova, co jí vyvstala v mysli.

Ano, je to tak. Serena se rozvzpomněla na svůj život. Nemohla by s jistotou říci, že si vzpomene na vše, ale věděla, kam má jít.

Je na čase vytrénovat toto tělo, aby bylo schopno ochránit to, co bude třeba a ona, Serena Buendíno, šerifka městečka, kterou v rozkvětu její mladosti zastřelil neznámý střelec, se o to rozhodně postará!

Rozhodla se nějakým způsobem odhalit vrahovu totožnost. Věděla, že to bude velice těžké, jelikož se právě v tom okamžiku nacházela temná clona z trauma předcházející její smrti.

Mentální blok po amnézii, návrat zpět na zem a nic z toho, ovšem Serenino odhodlání nalézt a dopadnout toho, kdo jí vzal život, bylo silnější než jakákoli překážka. Rozhodla se ignorovat, že je v těle Marii, aby si mohla splnit svůj cíl.