Šerifka s amnézií

Epilog

Slunce se právě budilo a barvilo majestátní poušť do barev dne.

Uprostřed kamenitého svahu se mihla červená ještěrka a na žemlově žluté klisně seděla mladá žena, spíše dívka. Její hnědé vlasy kolem ní lehounce povlávaly. Oči měla ještě zavřené, tvář nastavenou těm prvním paprskům.

Dovolím si tě nyní oslovit jménem, Mario. Velice ráda já ti pomohla odhalit, kým vlastně jsi a kdo jsem pro tebe mohla být já. Jako dědictví po sobě ti zanechávám své umění zacházet se zbraněmi a nést se v sedle jak nějaký desperát. Využij je, nikdy nevíš, co tím vším můžeš jednou získat.

Zároveň bych Jerremymu skrze tebe předala vzkaz, že na něj budu stále myslet, i když mne neuvidí ani neuslyší. Musí nyní dokázat žít i beze mne a stát se lepším člověkem.

Přesně takto znělo psaní, které Serena Buendíno předala v deníku naposledy převtělená v Marie, než se nachystala na věčnou spásu. Ovšem poté si to ještě rozmyslela. Myslela si, že napíše psaní rodící se svobodné ženě z předměstí, avšak ji intuice ještě zavedla k Anthonimu Chalvarézovi.

Jakmile zbloudilá dušička otevřela dveře jeho haciendy, viděla v Tonim někoho, koho poznat nikdy neměla.

Toho mladíka sice milovala, stále pro ní byl něžným kavalírem, s nímž si se přála zasnoubit a za něj provdat, ač se jednalo jen o neuskutečnitelné sny, protože nikdo by si nikdy nevzal ženu, kterou byla ještě jako živá. Jenže si duše sadistického vraha vybrala špatné tělo. Toniho podstata bytí ho však nikdy neopustila.

Šerifka nyní stála před velice náročným rozhodováním, pokusit se osvobodit mladšího ze svou bratrů, či nikoliv? Váhala, jelikož v sobě pociťovala duel mezi sebou soupeřících emocí.

Nakonec se ale odhodlala ke svému činu. Z opasku vytáhla revolver a s tváří skrytou pod rudým šátkem zamířila na chladnokrevného milovníka žen, tedy na ten temný stín co ho objímal. Nedokázal ji vnímat, tudíž ho mohla, nikým nezpozorována, poslat do pekel.

Zrovna, když se vyhlédnutá oběť zvedla ze židle, kde dosud seděla, dostala kulkou přímo do břicha. Ještě chvíli se svíjela v bolestné agónii, nevědouc, kdo jí to udělal.

Nakonec oddělený od těla hleděl na ženu s hvězdou na vestě. Ani neměl čas nějak se kát a byl odvlečen do nejhlubších pekelných jam na věčnost. Serena, se podívala ke své dívčí lásce, zrovna vycházelo slunce a on si na okamžik vzpomněl na Serenu, na jejího otce, kterého zavraždil toužící po pomstě.

„Omlouvám se, omlouvám se," blekotal mladičký don, opět sedící v křesle. Jeho mysl nedokázala unést veškerou změnu věcí, která se kolem něj udála a nejméně to, že viděl dávno mrtvou dívku. Zůstalo to tak dokud nezemřel.

Serena Buendino, šerifka s amnézií čekala na okamžik, kdy i ona mohla za doprovodu křídel padlých andělů mohla navždy odejít.

~*~

Maria Rico konečně otevřela své oči v barvě jantarů, rozhlédla se kolem sebe. Vnímala jen ticho, klid písku a kamení. Však je tu něco, co jí našeptává, že se tu nachází nějaká nesrovnalost. Opatrným pobídnutím dala zvířeti s hedvábnou srstí signál ke kroku, pohladila jej po hlavě:

„Pojeďme, kamarádko, musíme se dozvědět, kdo vlastně teď jsem a proč mám takové neblahé tušení, že se něco děje."

Maria v sedle jako poslední obrázek do Šerifky od Denaril

Zazvonil zvonec a naší Šerifky je konec. Maria v sedle dlí, naši Šerifku opouští. Brány do Mexika se zavírají, autorky si slzy dojetí utírají. Kam cesty Mariu povedou, nevíme, snad štěstí do života přivedou, uvidíme. Však volnou ruku jí už musíme nechati, roli loutkovodiček opustiti. :)