Šerifka s amnézií

Výstřel padesátý šestý: Pohlazení nežným rakytníkem

Alvaro stále ještě ležel v horečkách a v předtuchách, jež jeho mysl zahlcovaly jako nic jiného a byly plné sadismu. Věděl, že se Aurora rozhodla dojít pro léky, dosud se nevracejíc. Jakmile to začalo být její sestře, Estrelle de Sol, velice podezřelé, oznámila nemocnému, že svého sourozence najde, i kdyby za něco takového měla dát ruku do ohně. Ale ani ona se již dlouhou dobu nevrátila.

V úkrytu banditů na nějaký čas osaměl něžný bandita i jeho ochočený srneček, zatímco se zbytek zločinecké bandy se vypravil za svými povinnostmi. Tvoreček neustále ležel u lůžka svého pána jak věrný pes.

Nejedl, nepil, až by málem pošel, kdyby se mu nezdál sen o andělovi v naškrobené baletní sukni, blůze s volnými rukávy a černým šátkem přes oči, který poslepu nahmatal Corzitovo srdce, do kterého vpravil trochu životodárné energie. Pak odněkud sáhl po malovaném džbánu se živou vodou a přiblížil jej k ústům nebohého zvířete.

Potom dobrý cherubínek zavolal na dámu ve šlechtickém oděvu a tmavým kloboukem s pírkem na krempě, jež k Corzitovi přišla s rancem plným povidlových koláčů, načež jimi mládě dosyta nakrmila.

Tvor se zlatou srstí, jakmile se probudil z pohlazení něžným rakytníkem, najednou, pln energie, se postavil na nohy. Jeho oči najednou nabraly barvu safírově modré. Třikrát zapískal a přiblížil svůj čenich k Alvarovým líčkám. V tu chvíli nejen živočich, ale i člověk pocítili závan jakési léčivé síly. Mladík postřehl, kterak se do jeho nitra vrací zdraví a choroba jej pomalu, avšak jistě, opouští. Nastal nejvyšší čas se uzdravit, vstát z postele, plně se vzchopit, vyhlásit po pohřešovaných dámách pátrání.

Hned jak se alespoň trochu vzpamatoval a vstřebal podivný, léčivý zážitek, oblékl se do svého nejlepšího oblečení, které ukrýval i před svými druhy. Obul se do vysokých kožených bot, které ještě důkladně vyleštil, oblékl se do kalhot z hrubé látky, bílé košile, tmavé vesty s květinovou výšivkou barvy ametystu. Přes svrchní oděv si ještě přehodil černý plášť, za pozlacený opasek se stříbrnou sponou zasunul svůj spolehlivý revolver. Ještě šátek, klobouk, rukavice, a už mohl jít do akce.

K obojku svého mazlíčka ještě připnul vodítko z provazu na jednom konci zakončeného kovovou karabinou. Mládenec si to vykročil z domova, nechávaje se vést Corzitovými kroky.

Když prošel údolím i hlubokým hvozdem, co mu zabralo téměř dva dny, stanul na místě kus od hřbitovní zdi, kde se nenacházelo nic jiného než schody vedoucí někam do neznáma.

Mám tudy jít, či nikoliv?  Otázal se Alvaro sám sebe. Nechci, aby se mi něco stalo. Stále v sobě přechovával zážitek, kdy ho přemohl Diego, a tak nelidsky ho zmrzačil. Rozmýšlel se, jak se zachová.

Pokud tady zmizely Aurora s Estrellou, možná bude lepší, když po tom schodišti nepůjdu? Brzdily ho jeho přirozené obavy a hlas rozumu. Počkat, ale co když se mýlím? Protiřečil mu hlas touhy po milované osobě, a i po dívce, které se rozhodl odevzdat svůj život. Ten byl natolik silný, že velice rychle rezignoval na pud sebezáchovy.

No nic, vykročím vstříc hlasu své intuice a vedení tohoto zvířete, nenechám se ničím ani nikým odradit.

Po chvíli vešel do tmy nenacházející se ani v nejtemnějších hlubinách lesa u doupěte desperádos. Přemýšlel, podle čeho by se mohl nadále orientovat. Zřejmě nezbývalo nic jiného než se držet rovné zdi. Jenže si Alvaro uvědomil, že vždycky s sebou nosil krabičku zápalek.

Nyní se mu tato šikovná věcička náramně hodila. Rukou tedy vplul do kapsy kabátu a hned si mohl posvítit na cestu, natož když díky zlatavému světlu blízko sebe viděl zapomenutou petrolejku. Zapálená sirka se tedy dotkla kahanu, jenž zalil celý prostor svitem téměř slunečním. Vzal si tedy lampu s sebou, stále poháněn vlastní zvědavostí, kde že se to právě ocitl.