Šerifka s amnézií

Výstřel šedesátý pátý: Punc Ďábla

Milovala Toniho. Měla ho ráda asi jako Maria, kdy ještě byla nahony vzdálená jejich svatbě. Tolik by se za něj chtěla vdát, jenže patřil té, jejíž tělo ochraňovala. Kdyby si jen mohla popovídat s něžnou dámičkou z předměstí, určitě by tak učinila, jenže srdce jí dobylo už před dlouhou dobou.

Tolik litovala toho, že ji před svou smrtí nepoznala jinak, než jen jako jméno a tvář jedné z obyvatelek města. Až teď, kdy byla jen zbloudilou dušičkou. Mohly by si obě nad šálkem cejlonského čaje popovídat, co k mladičkému šerifovi cítily. Jenže takhle? Nikdy se přímo Serena jako duše a Maria jak její tělo nemohou setkat.

Právě si, nikým nezpozorována, ještě roztrpčena po rozhovoru se svým spojencem, hověla v kanceláři Anthoniho Chalvaréze. Pročítala verše, o nichž jí Jerremy vyprávěl. Nalezla jednu báseň, co zůstala otevřená navrchu zápisníku, o níž nevěděla, co si o ní myslet:

Ty má dívenko, má kočičko,

ty moje z vyprahlých plání růžičko.

Ty mého srdce hrdinko,

ty má nespoutaná kytičko.

Má laňko černých nocí,

s charakterem jak koně divocí.

Tolik bych tě spoutat chtěl,

nad tvým utrpením bděl.

Kochal se lany zařezávajících se do tvých ruček,

nechal na ty své dopadat rubínový potůček.

Nejdřív bych tě umlčel láskyplným polibkem,

poté těsně utaženým roubíkem.

K ranám tvým bych pohár z křišťálu nastavil,

krvavým chardonnay se z tvého srdce napil.

Chutnalo by mi to pak jak víno šampaňský,

možná, co já vím, i jak víno bretaňský.

Však já bych si ještě přidal rád,

utrpení druhých je můj kamarád.

Tvé steny jsou potlačeny,

mé upírské choutky ukojeny.

Už jednou jsem pocítila, že by mohl být Anthoni až takhle zvrácený, problesklo slečně Buendíno hlavou. Tohle je mnohem více, než jsem tušila! Co to má, proboha, být? Zděšeně se postavila na nohy. Tohle nesmí Jerry nikdy vidět, vsadila bych se s posledním z ďáblů klidně o milion mexických pesos, že by jej to také přivedlo k zuřivosti.

Nedokážu s určitostí poznat, zda moje vize bratrovraždy se uskuteční, já její příčinou však nechci být. Tlačily, Serenu, její obavy, myšlenky, vize a vše co živí neznají. Setrvala o něco déle v místnosti, kterou tak důvěrně znala již z dětských let a i na několik týdnů sama užívala.

Se smutkem se rozhlédla. Nikde nezůstalo nic, co by uctilo památku prohnaného Buendína, jak mu říkávali lidé čestní i ti ze stran desperádů. Nezůstalo tu nic ani po šerifské holce. Snad jen, přikrčila se a podívala se na desku stolu odspodu. Usmála se. Bylo to tam stále: „Miluji, Toniho Chalvaréze, jen on je skutečný džentlmen!"