Šerifka s amnézií

Výstřel čtyřicátý devátý: Ďáblova čtverylka

Uběhlo několik dní, které plynuly nevzrušeně a tiše jen jako jemně zurčící lesní potůček.

Z jí zatím neznámého důvodu sledovala tělo, které si mohla zapůjčovat a dobře viděla, že se dívka z bohatého domu cítí lépe, co jí vepsala do deníku odpověď na její žalostnou prosbu. Bylo těžké, volit slova tak, aby to vypadalo jen jako další záznam dívenky, která si není jistá sama sebou.

Následovala Mariu na schůzku v hotelové restauraci, kde se setkala s Anthonim. Moc dobře viděla, jak je k němu odtažitá. Sama věděla, že to je správně, že on rozhodně není člověk, s kterým by bylo zdravé žít, ale i tak jím byla přitahována jak můra světlem svíčky.

„Dobré odpoledne, drahá Mario," pozdravil s galantním políbením hřbetu ruky svou snoubenku šerif.

„Dobré odpoledne, Anthoni," odpověděla na budoucí manželku příliš suše, chladně. Možná se smítkem strachu v pozadí.

„Jak se daří vašim rodičům?" dotazoval se a se zájmem si prohlížel tu jemnou krásku, která ho ještě před několika měsíci vůbec nezajímala. Byla mu spíše přítěží, než někým s kým by měl sdílet své lože.

„Děkuji za optání, šerife. Daří se jim velice dobře. Otec odcestoval za obchodem do přístavu. Matka má poněkud více starostí," schválně se dívala mimo Chalvaréze. Věděla, že to je neslušné a proti etiketě, ale čím dál více doufala, že odmítne se stát jejím manželem.

„Jistě, po oslavách Día de los Muertos je naplánovaná naše svatba. Vlastě by bylo na čase, abych zapřemýšlel o svatebním daru, který vám věnuji," uchopil dívčinu ruku a trochu zatáhl, aby tak získal její plnou pozornost a pohled do tváře. „Co máte ráda, drahá Mario?" Díval se do těch očí v barvě dobré whiskey a lehce zčervenalých líček. To co z nich na něj hledělo, byl mráz a chlad. Byl překvapen a cítil, jak touha získat tuto ženu v něm zesílila.

Ach, ty mne budeš obdivovat, i kdybych ti to měl vyřezat do bělostné kůže. Ale vše musí počkat, vše musí budit dojem dokonalého souladu, tak jak to má být. Tak aby ani zrnko pochyb neulpělo. Promítal si v mysli a jeho pohled plál.

Snad to byl osud, karma nebo hukot křídel padlých andělů, kdy Maria Rico opustila své vědomí a její tělo se hroutilo v zemi.

V tom prchavém okamžiku, kdy se pro duši, která opouští tělo a té, která je hlídá, naskytla možnost se setkat.

„Slečno Rico!" vykřikla šerifka.

„Šerifko Buendíno, prosím, já s ním nesnesu být," slyšela Serena prosbu, možná si jí spíš představovala. V tom jak se vrhla k omdlévající dívce, tak byla vtažena do těla mladice.

„Mario! Jste v pořádku?" vyptával se Anthoni probouzející se krásky, které z hlavy spadl klobouček.

Odtáhla se a tváře jí zahořely červení. Odvrátila se:

„Omlouvám se, jen nějaká chvilková slabost. Pojďme, Anthoni, nebaví mě již to neustále korzování touto nudnou a plochou zahradou," obeznámila ho křehká dívka a ráznými kroky si to namířila ven z hotelové zahrady.

~*~

Alvaro s Estrellou již několik dní přemítali nad tím, proč se jim poslední dobou zdály sadistické sny, kde je mučil jakýsi mladší muž. Vypadal jako Anthoni, přesto si tím oba dva, jakmile nad tím trochu popřemýšleli, nebyli jisti, poněvadž se mladý pár mohl na Toniho aspoň v něčem spolehnout, když se šerif měl stát desperádovým i princezniným vůdcem. Ve vzduchu se zřejmě dělo cosi nekalého, protože si královna banditů najednou vzpomněla, že se její sestra Aurora šla projít do města, dosud se nevracejíc. Rozhodli se tedy, že by se po ní trochu porozhlédli. Mladý pán připnul k obojku svého srnečka vodítko, načež pomalu vyšel ze dveří horského stavení.