Šerifka s amnézií

Výstřel první: Otec a dcera

„Jak to držíš?!" vykřikl Mexičan ve středním věku ke své dceři, jakmile uviděl, jak nešikovně svírala zbraň v ruce.

„Chceš snad být něžnou dámičkou, kterou by chtěl každý ihned zajmout, jakmile by ji spatřil? Život není žádné peříčko, děvenko, proto se musíš naučit bránit."

Vadilo jí, že na ni otec křičel jako bezcitný generál na neposlušného vojína.

„Mít jistou ruku, přesné oko, natáhnout kohoutek a stisknout spoušť, co je na tom těžkého?"

Ano, co je na tom těžkého? Sama moc dobře znala odpověď, jsem dívka, která je na světě desáté léto, ne mohutný muž, kterému přísluší do rukou ta těžká, kovová zbraň. Ve skrytu duše nenáviděla svou matku, která umřela při jízdě na nezkroceném koni a nechala jí napospas tomuto muži, jehož nazývala svým otcem.

,,Promiňte, otče," ozvala se tichým hlasem a znovu pozvedla napřažené ruce, aby zacílila na terč, kterým byla láhev od alkoholu. Nebylo pro ní těžké zamířit, natáhnout a stisknout kohoutek otcova revolveru s vykládanou rukojetí, ale výstřel sám. Děsil jí ten drásající zvuk, ženoucí kulku ven z hlavně, jejíž poslání bývá zabít.

„Toto trvalo! Pro dnes to stačí. S večeří na mě nečekej, ještě mám nějaké zařizování ve městě."

Černovlasý muž šlachovitého těla se otočil a odcházel k přivázanému ryzákovi. Ještě se obrátil v sedle, aby se podíval na dívku, která stála na terase domu. Slunce tak ozářilo stříbrnou hvězdu, hlásající, že onen muž je šerifem a tudíž i zákonem v tomto Bohem zapomenutém koutu světa.

On už se postará o to, aby ti, co nectí zákon a lidský život, byli pověšeni za hrdlo, hezky vysoko.

Jak rád se díval na všechny, jež dokázal svou mocí odsoudit na smrt. Nikdy jej nikdo neviděl dávat najevo své city. Buďto se jen rozčiloval, pohlédnuv na svou dceru, jak zápasila s koltem a nedokázala ho ani pořádně vzít do ruky, nebo se smál pod vousy, když se nějaký ten lotr houpal na šibenici. To samé chtěl i po své dceři. Domnívaje se, že byl pánem celého světa, dělal loutku i z dívky, kterou by měl ctít jako opravdový táta a respektovat její přání stát se skutečnou dámou, dodržující snad všechny zásady etikety.

Dívenka se totiž viděla na šlechtickém sídle, oděná do korzetových šatů se širokou spodničkou lemovanou ozdobnou krajkou, jak popíjí čaj po vzoru londýnských aristokratek a dívá se z okna na zahradu plnou zeleně.

Jenže realita vypadala úplně jinak. Vesta, halena, sukně, rudý šátek kolem krku a kožené boty prozrazovaly, že rozhodně nebyla žádnou porcelánovou panenkou na hraní. Ale hrdinkou s kolty zavěšenými proklatě nízko, která jednou bude stejně bezcitná jako její otec.

Serena se dívala do zad odjíždějícího otce.

Serena.

Tak se jmenovala, ale své jméno slýchávala tak málo, že si jej občas musela zopakovat, aby na něj nezapomněla.

,,Serena Buendíno."

Ne děvenka, ne šerifská holka, šerifův spratek, ta divná, nebo vůbec se nepřibližuj.

Tak na ní pořvávali ostatní děti a jejich rodiče. Bývalo to lepší, kdy byla naživu máti, ta jí alespoň v neděli brala do kostela oblečenou jako dívku.

Ve střevíčkách, nabírané sukni, halence, bílých rukavičkách a s kloboučkem, pod nímž měla pečlivě sčesané své lesklé havraní vlasy, které zdědila po otci. Ač na dívku z lepší rodiny měla příliš opálenou pleť, tak oči měla po matce, které byly šedé, jako bouřková mračna a zářily ve snědém obličeji jak stříbrné mince.

Tam jedinkrát zažila něco, nad čím ostatní slečny vůbec nepřemýšlejí a berou to jako samozřejmost. Zakopla a na nohy jí pomohl nejmladší syn ctihodného dona Chalvaréze, Toni. Klopila oči a lehce se usmívala, jak to viděla u jiných dívek, udělala i malé pukrle. Pak se podívala přímo a chtěla už poděkovat, kdy se jeho matka zděsila:

,,Toni! Co tam děláš s tou šerifskou holkou! Okamžitě se vrať!"

Toni se na ní zaškaredil, beze slova se otočil a odspěchal ke své ctihodné matince.

Takové to bylo, kdy žila máti, teď už do kostela ani nechodí. Jak taky, ve vysokých botách, obyčejné sukni, kožené vestě? Jednou se zkusila zeptat, zda by si mohla pořídit do kostela střevíčky. Dostala takovou facku, že měla tvář týden nateklou.

,,Děvenko! Ty nevíš, že marnivost je hřích. Bohu je jedno, jaké boty máš na nohou a ty bys měla být vděčná, že vůbec nějaké máš! Nezkoušej to dokola, tady je Mexiko! Ne zámek španělské šlechty nebo Anglie s čajem o páté!" Vykřikl, než odešel, aby zas prověřil obrázky hledaných zločinců a získával informace o všech desperádos z okolí.

Jediné, kdy jej viděla, že byl spokojený, bylo u šibenice, kdy pověsil zloděje dobytka. Možná to tak nebývalo, ale matka je už dva roky po smrti a ona už si pamatuje jen to, že život není peříčko, revolver se drží pevně a míří se přesně.

Z holínky s ostruhou vytáhla dýku a hodila jí. Zabodla se přesně do středu pomyslného terče.

Od vazadla se ozvalo zařehtání.

,,Už, jdu, Dolare!" křikla tím směrem. Vydala se ke koni, kterého zdědila, aby se mu postarala o čerstvou vodu a píci.

Házení dýkou, byla jedna z mála věcí, které na výchově od svého otce, šerifa, měla ráda, kdežto jízdy na koni a svého hřebce se spíše obávala. Zvláště po tom, co musela jezdit přímo na Dolarovi, jenž způsobil smrt své první majitelky.

Nakreslila a kolorovala tynkaa19.

Nakreslila a kolorovala Denaril.

Tak zde je první kapitola příběhu, dejte nám vědět, jak vás zaujala, co bylo chabé nebo makové. Pokud se líbila, zanechejte hvězdičku a za každé přečtení budeme rády.
Co se obrázků týče, nejsou vynahrazením popisu, jsou jen výsledkem naší posedlosti příběhem. Nejsou do příběhu řazeny chronologicky, jak vznikly, občas ani dějově, proto je kvalita různá.