Šerifka s amnézií

Výstřel třicátý pátý: Dívka, která skryla ostré drápy

Všechny nenápadné události předešlých dní a nocí, všechny střípky minulosti a současnosti, se chvěly v očekávání příchodu něčeho velkého. Tu jistou nervozitu rozhodně cítil snad každý obyvatel městečka, takové to podivné dusno před bouří, která nese ničivou sílu.

Tak to rozhodně pociťovala Maria, kdy se ráno probudila z těžkého snu, prosyceného tím, co nemohla znát. V ústech cítila pachuť alkoholu, který nepila. Ve skříni byly šaty načichlé tabákovým kouřem. To by byla schopna ještě pochopit, nebo svést na kluzkou Reynu, ale to, jak se mění její tělo, to bylo rozhodně nevysvětlitelné. Zesílila. Její krok je pružnější a váha košíku s nákupem, která jí před několika týdny byla nepříjemná, najednou byla zcela relevantní.

Ne jednou na sklonku spánku a bdění měla pocit, že ji někdo pozoruje, ale necítila z toho nebezpečí. Spíše chladně vlahou a klidnou náruč.

S Anthonim Chalvarézem se stýkala častěji, ale vždy na oficiálních akcích. Svačina u jedné nebo druhé rodiny. Čaj o páté v jednom z těch luxusních podniků ve městě, veřejné procházky v doprovodu komorné. Nyní si byla už zcela jistá svými pocity k muži, který se stane jejím manželem před zákonem a Bohem.

Nemiluje ho.

Vidí v něm pouze únikovou cestu. V koutku své duše doufá, že ihned po svatební noci otěhotní a porodí chlapce, a přesune se do ústraní, kde bude žít svůj klidný život nespoutaný tolika pravidly.

Jak neskonale nudné jí přišlo vše, co musela dělat a předstírat, že nejeví zájem o nic než jen o běžné věci jako slečny z její třídy. Že se nezajímá o politiku, řádění desperádos, jízdu na koni a střelbu ze zbraní.

Trvalo to necelé dvě minuty, kdy měla samotu a už do místnosti vklouzla holka, kterou nenávidí. Ne pro její chování nebo původ, ale kvůli tomu, co si myslí, že skrývá.

,,Dobré jitro, slečno. Spala jste dobře, slečno? Tady je teplá voda, slečno. Matka vás očekává na snídani, slečno."

Pálila jednu a tu samou frázi, jako každičký den, za sebou. Naučeně zvedla koutky úst, což se nikterak neodrazilo v očích:

,,Děkuji, Reyno, za tvou péči. Spalo se mi dobře a matce vyřiď, že jsem hned tam," věděla, že by si stačilo vzít jen jeden z těch francouzských županů, které jí visí ve skříni, ale i tak se vždy převlékla do jednoduchých ranních šatů a vlasy si jen nedbale svázala v týle růžovou stužkou.

Neměla tušení, kdy to začala tak praktikovat, pociťovala k tomu jistou potřebu. Přišlo jí to bezpečnější. Ráda by věděla, kde a kdy se objevil ten pocit.

,,Dobré ráno, mamá," pozdravila a lehce políbila donu Rico.

Usedla k malému stolu, u kterého vždy snídaly, tak jako vždy bez otce, který byl příliš zaneprázdněn obchody. Byl tak posedlý prací, že se Maria divila, že se jim vůbec narodila. I tak to bylo až dost dlouho po jejich svatbě.

Její myšlenky se při mazání marmelády na topinku opětovně zatoulaly k tomu, kdy začala cítit onen neklid ve svém těle. Bylo to po té, co omdlela na ulici? Ne, rozhodně to bylo již dříve. Kdy, kdy to bylo? Ano, bylo to ten den, kdy se tolik vyděsila chřestýše. Proč ji vlastně tolik poděsil obyčejný plaz, viděla jich už tolik.

,,Mario, prosím jdi dnes vyřídit pohledávky u všech dodavatelů ty, cítím se nějak unavená," ozvala se dívčina matka a upila z čínského porcelánu svou silnou, černou kávu.

,,Jistě, maminko. Máš seznam?" zeptala se, se samozřejmou ochotou. Dávno přestala doufat, že by ji mohl doprovodit jiný sloužící, než jí na paty nalepená osina v zadku, Reyna.