Šerifka s amnézií

Výstřel padesátý pátý: Chvění v horkém vanu

Maria se procházela po příjezdové cestě před rodičovským domem. Na její vkus až moc nazdobená, ale nějak cítila, že je nezbytné, aby se v těchto dnech působila co nejvíce jako dcerka boháčů. Ochraňovala tak něco, o čem si nebyla zcela jistá, že je skutečné nebo zcela dobré. Jen její podvědomí jí napovídalo, že ano.

Byla zrovna skryta ve stínu stromů, rostoucích u domu, o které se starala malá armáda zahradníků, aby vypadaly zdravěji než zdravé. Kdy ho spatřila.

Její snoubenec Anthoni.

S velice neobvyklým výrazem ve tváři pomalu přicházel k jejich domu. Vypadal naprosto jako někdo jiný a ona si nedokázala pomoci a chtěla ihned utéci. Současně však věděla, že nic takového nesmí udělat, protože by ji vidělo až příliš očí a mohlo by o tom incidentu mluvit nechtěně mnoho jazyků. A ve chvíli, kdy je do světa vpuštěno nějaké takové prohlášení, vždy se dostane k těm uším, která to nikdy neměly slyšet, což si dáma s přísnou výchovou nikdy nesmí dovolit.

Celá její podstata se rozzářila jako maják a ona opustila své tělo, kdy ještě na okamžik pocítila chladně vlahou náruč svého strážného anděla.

„Děkuji," šeptala celá její podstata, uchylujíc se do nevědomých sfér.

~*~

Jerremy byl zaujat skládáním všech svých cenností, nebo ten zápal alespoň předstíral. Po rozhovoru nad atlasem jej zaskočila nová dávka citu pro duši, která se mu jak pouštní bouře vetřela do společnosti.

Také ho zahltilo rozhodnutí opustit svého malého brášku, kdy vlastně přišlo toto rozhodnutí, že ho může zachránit jen tak, že jej opustí?

Ani Serena nic neříkala. Viděl ji posedávat na jejích obvyklých místech a hledět zcela mimo jeho realitu, kdy se konečně ozvala:

„Jerry, myslím, že bych měla být s Mariou. Nevím, mám pořád takový pocit, jako by mě volala," pokrčila rameny a prošla zavřenými dveřmi.

Jerremy, ač mrzutý, vystartoval okamžitě za ní. Ještě si stihl povšimnout, jak hbitě nasedla na grošáka.

„Pokud bych měla zmizet," lehce si promnula rty, jako by je měla oschlé, „nejdříve se přijdu rozloučit. Jo a Jerremy Chalvarézi, je na čase, abys pomohl lidem v tomto bohem opuštěném městě. Myslím si, že jen ty budeš schopen vykonat něco takového," pískla a kůň se rozjel neuvěřitelnou rychlostí od míst, s kterými se právě muž, který toho zažil až příliš, právě loučil.

Mladík s pohledem starce dosedl z výšky na schod podesty chatrče. Podvědomě v ruce svíral sako s košilí nad místem, kde zažíval palčivou bolest.

Nad srdcem.

Ani obláček prachu, vznášející se nad cestou, nezůstal, jako památka a potvrzení toho, že tu byla. Tak jako mu přišla do života, z něj právě v plném trysku vyjela. Velice opatrně zvedl ruku a dotknul se svých lící a udiveně hleděl na prsty zmáčené od slz.

Tak takové je cítit skutečně. Mít opravdovou, silnou emoci.

Rozesmál se.

Smíchem zoufalců a vešel do svého příbytku. Tam ze spodku jedné z truhel vyndal krabici, která odpočívala desítku let. Otevřel ji s posvátnou opatrností a opatrně vyjmul v naolejované látce revolver, který dostal od svého otce.

„Máš pravdu, duše, je čas. Je na čase vrátit Jerremyho Chalvaréze lesku, který mu právem náleží! Už jen z důvodu, že ty jsi mrtvá, a i tak jsi mě opustila. Brzo ti, Sereno, povím pravdu o tom, proč jsi vyrostla s pocitem, že tě ta ničemná stvůra zachránila," dlouhými prsty hladil lesklý kov, jednoduše smrtícího mechanizmu své zbraně.