Šerifka s amnézií

Výstřel dvacátý šestý: Zlato a stříbro

„Ať si Reyna říká, co chce, ale půjde s tebou a basta!" přikázala nafintěná dámička svému jedinému dítěti. „Nechci slyšet žádné řeči okolo! Kdo to kdy viděl, aby se slečna z dobré rodiny procházela bez své služky?!"

Nedalo se moc svítit. Maria se zkrátka na svůj únik z domu na nákup nechtěných tretek nemohla vypravit sama. Oblékla si korzetové šaty dlouhé až pomalu po zem, nasadila klobouček, do jedné ruky si vzala paraple, po okrajích zdobené jemnou krajkou i pentličkami, a do druhé Reyninu dlaň, na čem její máť nekompromisně trvala.

Šly spolu, vodíce se něžně za ruce. Mladice se služebnou vypadaly jako dvě hrdličky, hledajíce k sobě holoubka s vypnutou hrudí, vzpřímeným postojem, plného šarmu i elegance. Obě v nitru měly skrytou nelibost pro tu druhou. Maria nedokázala přeargumentovat matčiny rozkazy, že ani toto není vhodné chování pro slečnu, dodržujíc etiketu.

Maria si nekonečně dlouho prohlížela vyšívací hedvábíčka, do nekonečna se rozhodovala o vhodném odstínu. Unuděná komorná již po několikáté zívla.

,,Reyno!" okřikla ji její paní. ,,Alespoň si dej ruku před ústa. Dívka si má nějaká tajemství nechávat pro sebe." Zmírnila své kárání, tak jak to dona Rico chtěla.

,,Ano, slečno," odpověděla služka s kajícností, která se však nedotkla jejích očích v nichž plála nenávist.

Dál procházeli městskými, prašnými ulicemi, kdy uviděla Maria muže, ke kterému upínala své naděje a touhy.

Seděl čajovně pro majetnější obyvatelstvo, zároveň vhodné i pro dámu. Mariou lomcoval vnitřní rozpor, zda za svým snoubencem sedícího u stolu zajít, či si zachovat cnostnou a mrazivě chladnou stránku. Stříbrná šerifská hvězda se mu leskla na kabátě jak diamantový přívěsek na šíji seňority Rico.

Pravděpodobně to byl ten lesk, který rozhodl a obě ženy se vydaly do nitra poklidné oázy čajových servisů a miniaturních sendvičů.

Mladý pan Chalvaréz pozoroval ulici. Pomalu upíjel nápoj, pokuřoval jeden ze svých drahých doutníků, kdy na ulici spatřil spanilou labuť. V pečlivě oblečené, pod slunečníkem se skrývající dámě, poznal svou snoubenku. I kdyby ji nepoznal, tak obličej a postoj její služky byl nezaměnitelný.

Drzá a protivná holka vešla společně s jeho nastávající do místnosti.

Nezná své místo, napadlo ho znechuceně. Nejraději by se schoval za výtiskem denního tisku, ale výchova mu tomu nedovolila. Nesmí se dostat do řečí. Tak jej to naučil nebožtík jeho otec.

Zavolal tedy: ,,Slečno Rico, přisedněte," povstal a od stolu odsunul jednu z židlí. Maria poděkovala, pozdravila a posadila se. Reyna jen bublala nad tím, jak ji ti dva ignorují a místo toho, aby si sedla do míst, vyhraněných služebnictvu, si přisedla ke stolu.

,,To je ale dneska počasíčko, co?" začal lehkou konverzaci Anthoni. Mírně si mezitím usrkl z porcelánového šálku až po okraj naplněného pravým cejlonským čajem, když se letmo podíval z okna maličkého lokálu, jak slunce nádherně svítilo. „Jak vidím i dnes v doprovodu této sladké petúnie," naznačil, že mluví o služce. Jen na nepatrný okamžik se mihl obličejem po anglicku vychované dámy záchvěv posměchu. Toni jej zachytil a potěšilo ho, že Maria pochopila ten žert, na vrub nesnesitelné Reyniny povahy.

V tomto směru natvrdlá služtička se dmula pýchou jak ropucha na prameni. Maria se opětovně otázala, jestli náhodou ona a její pihovatá služka nebudou Anthonimu vadit v jeho jistě tak nabitém rozvrhu. Ten nad tím jen mávl rukou. „Aspoň si vychutnám šálek v tak příjemné a ctihodné společnosti když sem nedorazila jedna květinka, avšak rovnou dvě."