Šerifka s amnézií

Výstřel třináctý: Pohřeb nevinnosti

Maria zabořená v přikrývkách odpovídala na otázky lékaři, který dal stranou misku s pijavicemi. Dívala se na ten opocený, rudý obličej dýchavičného starce, jenž byl náramně rád, že může být rodinným lékařem právě rodiny dona Rica. Vedle lůžka stála služka, jíž v obličeji příliš hrálo potěšení z utrpení její paní. Maria nenáviděla to šlachovité děvče, co domů přivedla máti, aby dávala pozor na mladou slečnu.

Nikdy si nenechala ujít příležitost, kdy byla kárána nebo i trestána. Tak ráda by slečna s přísnou výchovou znala důvod, proč je Reyna tolik oddaná její matince a proč tolik dychtí po utrpení budoucí nevěsty.

Sama přemýšlela, co se stalo, právě se jí podařilo na chvilinku být sama, zcela sama, kdy dámu něžně objal vlahý chlad. Když se probírala z mdloby, přišlo jí to jak z vydatného spánku, viděla určitě šerifku Buendíno. Moc dobře si byla vědoma, že nic z toho nesmí říci. Naučili ji dobře skrýt veškerou svou osobitost za hradbu způsobů, etikety a poslušnosti. Nakonec ani netušili, jak chytrou hlavou oplývá ona křehká a mírná ovečka. Moc dobře věděla, jak její matku okrádá obchodník s látkami. Velice jemně jí tu myšlenku podsunula a chlap se nestačil divit, kdy jej opustily všechny bohaté zákaznice. Nebyl to jediný nepoctivec, kterého seňora Rico potopila. Byla pak velice obávanou zákaznicí naštěstí pro Mariu si nikdy neuvědomila, jak na to vlastně přišla.

Však před rokem přivedla její máť Reynu. Hubenou, pihovatou holku s úskočným pohledem a jedovatým jazykem. Maria se snažila s ní spřátelit, ale ona dívka o to nestála. Tvrdě dávala najevo, že jejich postavení je různé a i tak má ona, služka, víc navrch jak dcera boháčů!

~*~

„Co to provádíš, zelenáči?!" rozkřikl se Diego na svého parťáka, jakmile uzřel, kterak jeho kumpán ozdobil starou almaru nacházející se v předsíni květy, svícemi i drahými kameny.

„No, naše seňorita má dneska narozeniny, tak bych jí chtěl udělat menší narozeninové překvápko," odpověděl ten druhý, který se div nerozesmál z rozzuřené reakce muže stojícího před sebou. Najednou si však vzpomněl, že si v kuchyni zapomněl malovanou vázu s rozkvetlými karafiáty. Rychle pelášil o pár místností dál, aby nezapomněl na dárek pro dámu svého srdce. Vzal si do rukou ještě Isobellin černý šál, a volně jej zavázal kolem hrdla keramické nádoby až po okraj naplněné vodou. Nyní nezbývalo nic jiného, než počkat na ozbrojenou ženu v sedle černého oře.

Nakonec přijela. Vstoupivši do domu, řekla dvojici banditů: „Krvavá lady se vám vrátila..." Jenže než stačila doříci větu, kterou měla právě na jazyku, nestačila se divit nádherné skříni, kterou právě viděla před sebou. Její tvář zkameněla údivem nad činem jednoho ze svých poslíčků. Byla celičká dojatá, málem by jí těmi nečekanými proudy emocí teklo z očí Rio Grande, ale dokázala se včas ze všeho vzpamatovat. Nestačila zírat na vázu plnou jejích oblíbených květů. Pablo, skrývaje tvář pod černým šátkem, ji ovinul ruce kolem ramen a něžně hladil dámičku po zádech, jak kdyby statečné vražedkyni chtěl na ně něco prsty nakreslit.

„Dneska vám je pět a dvacet, tak jsem vás chtěl překvapit, jak to nejlépe dovedu," pošeptal ženě něžně do ucha. Vzpomněl si však ještě na jeden dárek, o kterém se Diegovi radši nezmínil, jinak by jej určitě na místě zastřelil. Nejstarší ze zločinců byl totiž z celého nitra přesvědčen, že jen jeho má Isobell ráda, a že pouze on ji může mít aspoň trochu rád. Nejmladší právě z kapsy své temně hnědé vesty vytáhl zlatý medailon. „Otevřete jej, má paní," pokynul jí.

Na ženu s vyšívaným závojíčkem se nyní z miniaturní fotografie uložené v medailonu usmívala Serena plná dětské nevinnosti, která si přála, aby se žena stala opět tou krásnou seňorou, jakou někdy dříve byla. Jenomže jí právě zabolelo na pravé tváři. Ďábelská si na ono místo sáhla. Avšak se nestačila divit tomu, že její líčko bylo najednou hebké jako samet. Nevěřila tomu. Podívala se tedy do velkého zrcadla, nacházejícího se někde ve stařičkém stavení, kde přebývala. A hle, Isobellino přání se jako mávnutím kouzelného proutku vyplnilo. Již mohla navždy odložit ten ohavný kousek hedvábí i černý šál, který dělal z bílé labutě ošklivé káčátko.