Šerifka s amnézií

Výstřel sedmdesátý první: Píseň duhových zvonků

Dveře se pomalu a bez jediného zvuku otevřely. Jistě, jak jinak by to mohlo být, s ohledem na člověka, který se potřebuje vykrádat za tmy neviděn a neslyšen. Tři spiklenci se opatrně vkradli dovnitř. Možná měli v plánu překvapit vražednou stvůru a zajmout ji rychle a bezbolestně, ale netušili, co se právě odehrává v jeho dílně.

Muž uvnitř právě zaujal kus nechtěně obnažené holeně jeho vysněné, nové velitelky a ta vůbec nebyla ženskou. Žádná žena nemůže mít takový typ porostu a nohy, jako tato. Rozběsněný sektář se sklonil a strhl z tváře dívenky závojíček společně s parukou:

„Sakra, šerif!" vykřikl a do celé té okouzlující situace vnikli tři noví návštěvníci. Zlosyn nechtěje nic ponechat náhodě, snad ze vzduchu vyčaruje kudlu, tak rychlé byly jeho k ukryté zbrani pod dobře střižené sáčko. „Rychle to napravím, nikdo nebude znát mé touhy, zvláště nikdo jako ty, hajzle!" zaútočí na Anthoniho, netušil, že už nejsou v místnosti jen oni dva.

Pablo, hnán snad léty pod diktátem své milované ženy, nebo i něčím jiným se vrhne na neznámého muže a odstrčí ho ke pracovnímu stolu. Poprvé se podíval do tváře někomu, na kom se hodlal uplatnit veškéré možné zlo, jen aby utěšil svou bolest po ztrátě milované ženy. Nikdo se nedíval, jak se Toni rychle zbavuje slabě uvázaných pout. Všechny zaujalo vyděšené prohlášení, které učinil García:

„Diego, to jsi celou tu dobu ty?" jeho ruce klesly podél těla ohromením nad tím za jakých okolností se setkává se svým dávným mentorem a soupeřem v lásce. Dokonce i mučitelem. Ten se jen zářivě usmál, skoro tak zářivým úsměvem, jaký míval Ramón:

„Tak jest, ty jedna bezcenná nicko! Nikdy sis takovou ženu, jakou byla ona, nezasloužil. Jen díky tobě se stala dobračkou. Tedy nenech se zmást, stačilo jen málo a jak šla za písní krve a smrti. Teď konečně poznáš mou odplatu, zmetku!" vykřikl a ve svých rukou třímal podobu svého dřívějšího společníka. „Sbohem a sejdeme se v pekle," řka a podřízl loutku tak brutálně, že jí skoro odpadla hadrová, piliny naplněná, hlavička. Zbylí v dílně sledovaly, jak Pablovi vyhřezla nejprve z hrdla krev a on padl k zemi mrtev ještě dříve, než si jeho nebohé tělo tuto skutečnost uvědomilo a srdce ještě několika údery hnalo krev ven z poraněných tepen a žil.

Diego byl potěšen, jak se mu podařilo ohromit své obecenstvo. Jeho vnitřní svět byl naplněn potleskem a pýchou. Tak by měl své umění ukazovat, veřejně a s obdivem. Aby vládl všem těm maličkým lidem. V klidu tak popadl další ze svých umně ušitých panen. Byla to podobenka Jerremyho, už se chystal bodnout a v poslední chvíli se zarazil. Má rád tu hru, kdy si pohrává se svými obětmi jen jako kočka s myší, kdy konec je jasně daný, ale tvůrčí proces k němu může být zdlouhavý a skoro nekonečný. Svázal jej jako hroznýš objímá svou potravu. Serena viděla, jak její spojenec padá k zemi a marně sebou hází zmatený nastalou situací.

„Co to! Do prdele!"

Nejen navrátivší se duše není schopna řádné reakce, ale ani šerif. V nastalém chaosu, místo aby se vrhl proti útočícímu satanovi, se vrhl k osobě, kterou miloval čistou láskou, ke svému staršímu bratrovi. Toho využil Diego a praštil jej rukojetí dýky do zátylku a nebohý Toni, kterému se i nohy zapletly do dlouhých sukní padl v bezvědomí na břicho Jerremyho. Ten jen zavzdychal a když se chtěl pokusit něco říci, sektář loutce zavázal ústa a z něj nevyšla ani hláska.

Slaďounce se usmál na dívku stojící se svěšenou rukou u pasu, ve které drží revolver s vykládanou rukojetí: „Neboj holčičko, i tobě dopřeju okusit mou sílu magie," velice pomalu zvedl podobenku slečny Rico. Zcela necitlivě jí zalomí ruku s koltem, k jeho úžasu se nestane nic. Ona žena stále stojí, nesvíjí se bolestí a sleduje ho podivně lesklým pohledem.