Šerifka s amnézií

Výstřel třicátý osmý: Květy zla

Serena se v sedle řítila prašnou cestou k smutnému stavení, které se osamocené krčilo nedaleko města. Srdce jí bušilo ve stejném rytmu jako kobylce, kterou uzmula hulvátovi, jenž vztáhl ruku na bohatou dámu.

Její myšlenky se bouřily. Nebyla schopná vymyslet smysluplně, jak ochránit slečnino tělo. Jen ona věděla, že se nestalo nic, co by mělo slušnou dívku vykázat ze středu společnosti a stejnak tak dobře znala krutost lidí a jejich řečí. Dobře cítila tu hořkost života na jejím okraji, jen díky růstu ve stínu ocelové pěsti otce.

Seskočila pružně ze sedla a ze všeho nejdříve se postarala, po tvrdé práci, o koně. Měla pocit, že zvíře na ni hledí s úctou a překvapením. Chudinka. Během monotónních tahů, kdy hřebelcovala kaštanovou srst zvířete, začaly myšlenky zapadat na svá místa.

Ze všeho nejdříve bude muset vyřešit oblečení. To jak teď vypadá, bylo sice praktické k boji a jízdě v plném trysku, ale ne na návrat do lůna rodiny a městečka.

Pak obstarat Cinamon, jak začala říkat v duchu lichokopytníkovi pod svýma rukama. Hotova s péčí o ni, ji uvázala k vzrostlé jabloni nacházející se kousek opodál. Nemůže klisnu nechat jen tak být a ani se s ní nechat vidět. Jerry, ten se o ni jistě postará. Ohrada u domu vypadá stále ještě v dobrém stavu. Prostě tu pár dní bude muset vydržet, v poslední řadě, se proplížit zpátky do toho páchnoucího brlohu, kam prve desperád zavlekl Mariu z ulice.

Vešla do stavení a dívčiny vzpomínky začaly dorážet k jejímu vědomí. Teď ne, pak. Déle. To bude mít čas na všechno, šeptala si a mířila do své ložnice, která byla daleko víc žensky zařízená, než jak by kdokoliv za jejího života hádal.

I přes vrstvu prachu, prozrazující nepřítomnost života, přejela konečky prstů rám zrcadla. Musela jsem mít vysokou židličku, abych se v něm vůbec viděla. Litovala, že není schopná přivolat k sobě tvář matky, s jemným úsměvem, kdy jí česala vlasy a svazovala je stuhou.

Dokonalostí a sladěností mohl ten pokoj být klidně budoár slečny z vyšší společenské vrstvy, ale to jen díky matce. Po její smrti tu už nic ženského, krásného a účelného nepřibylo.

S opatrností, skoro posvátnou, otevřela vyřezávanou truhlici a opatrně vyndala v hedvábném papíru zabalené šaty.

Byly to jednoduché, černé šaty nadčasového střihu po Ritě Buendíno. Ona sama do nich nikdy nedorostla tím správným způsobem, ale tělo, ve kterém je, je poněkud odlišné a bude v nich jak ulité.

Převlékla se a jala se česat. Líbilo se jí zaobírat se něčím tak dívčím, jako je úprava vlasů. Nevymýšlet, jak upravit dlouhou sukni, aby nepletla při tasení vrhačské dýky nebo revolveru.

Problémem by mohly být střevíčky. Ty tu žádné nejsou. Ona poslední měla v osmi letech a její matka nosila jedině pevné, kožené boty na šněrování. Už jako holčička vycítila, že k tomu druhu jemné obuvi má její máť jakýs vnitřní odpor a nenávist.

V prádelníku za to nalezla bělostné punčochy. Co na tom sejde, jestli se ušpiní a potrhají. Iluze musí být dokonalá. Nezbývá mnoho času a hodiny ukáží devět. Majitelka těla se začne budit a nebude snadné zůstat u kormidla.

V pěkném šatu, skryta pohledům, se vrátila do městečka. Ani zloději se nepřibližují k Buendínovic prokleté barabizně, jak se vypráví. Možná domnělý duch šerifa Buendíno střílí a bez zaváhání věší bandity, dovoluje se přiblížit k jeho majetku.

Vzduch byl čistý. Ulice zely prázdnotou, z jiné čtvrti se ozýval lomoz, výkřiky a ojedinělé výstřely. Zvuky chystající se trestné výpravy dokázala poznat bez zaváhání.