Šerifka s amnézií

Výstřel čtyřicátý sedmý: Bratrské pouto

„Ahoj Jerremy, co ty tady v tak nezvyklou hodinu?" vyptával se Anthoni svého staršího bratra, který se zdál příliš čistý, upravený a jistý. Vypadal jako jeho bratr z dob, kdy byli malými kluky.

„Toni," ťukl si do krempy klobouku a jen úkosem, tak aby to nikdo nepozoroval, se podíval na šerifku. Měla přes líce vytažený ten svůj červený šátek a díky temným zřítelnicím nikdy nevěděl, kam se přesně dívá.

„Ta hvězda mu sluší, ale neměl by ji nosit," povídala pouze pro Jerremyho uši Serena.

„Chystám se sehnat si koně, proto jsem tu tak brzo," odpověděl částečně popravdě, aby zmátl svého sourozence. Věda, že částečná pravda je daleko lepší, než komplikovaná lež.

„Jerremy, pokud necháš sousedovi vyhořet úrodu, musíš s ním mít skutečný soucit. Představ si sebe, kdybys nestihl uhasit to jeho pole a chytlo by to tvé. Budou to skutečné city a nikdo neodhalí, že ty jsi ten, kdo zprostředkoval jeho neštěstí, rozumíš?"

Přesně tímto způsobem ho učil myslet jeho otec. Učil to i Anthoniho. Před jedenácti lety si oni dva nikdy nelhali a neříkali si polopravdy, proto pro ně není snadné poznat, kdy lže jeden druhému.

„Proč jsi nepřišel domů, dal bych ti nějakého z chovu," nabízel se. Bylo to upřímné.

„To je v pořádku. Tví koně jsou opravdu výstavní zvířata, ale ke mně se hodí něco obyčejnějšího," vymlouval se opatrně bývalý opilec.

„Dolores je asi jedna poslední z horských koní, co byly vyvražděni, že?" ptala se duše. Jerry měl co dělat, aby se k ní neotočil, nechtěl se ptát, ale tušil, že mu ona pak nedá pokoj.

„Tvá Dolores, tak jsi té bílé klisně říkal, je poslední, nebo jsi sehnal hřebce?" ptal se a viděl, že si dívenka po jeho boku sňala šátek a usmála se. Cítil v sobě takovou radost, že měl chuť se profackovat.

„Ano, bohužel naprosto poslední. Nikdy k sobě nepustila žádného z hřebců. Dokonce jí hrozilo, že ji otec odešle na jatka, ale víš co, byla jediným koněm, na kterém jsem byl schopen jezdit, po tom, cos onemocněl," oba bratři uhnuli pohledy.

„Opatruj se," tentokrát se cvrnkl do krempy klobouku Toni a odešel, aniž by se podíval na bratra.

Jerremy ještě notnou chvíli stál a hleděl za odcházející, elegantní postavou:

„Promiň mi to. Promiň, že jsem tě nemohl chránit. Jen doufám, že ses neporouchal víc, než si to pamatuji," mluvil k sobě, zapomněl na to, že má vedle sebe velmi vnímavého posluchače. Nejen slov, ale i toho, co se skrývá pod povrchem.

„Pojďme, musíme pro Cinamon, ještě to dá kus cesty, i když tě povedu zkratkou," položila na předloktí svého průvodce ruku bludička. Sledovala pokývnutí a nekomentovala zarudlé oči muže po boku.

„Víš, nikdy jsem se tě nezeptal, ale proč tvůj otec chtěl bydlet tak daleko od lidí a města? To není u šerifa běžné," díval se na lem sukně duše před sebou, jak se v pravidelném tempu objevovaly a ztrácely podrážky bot.

Zastavila.

„Ne on. Moje maminka. Ta to tak chtěla. Myslím, že kdyby tenkrát, ale to je jedno. Prostě měla ráda ten klid, mohla tak lépe krotit koně."

Znovu se otočila a rozešla se.

Zbytek cesty mlčeli. Oba dva a každý zvlášť se topili ve svých vzpomínkách. Ani jeden zrovna nemyslel na ty šťastné chvilky, možná to bylo i tím, že jich zažili tak málo, že si je cenili daleko víc než zlatých prutů v bance.