Šerifka s amnézií

Výstřel osmnáctý: Polibek krvavých chvil

,,Udělejme to." Souhlasil Pablo.

Jeho hlas byl pevný, zvučný a daleko rozhodnější než Isobellina vůle, ovlivněná krystalem ticha. Přimkla se ke svému muži a poprvé s ním spojila rty.

Nestačila se divit, jak pěkně měla promyšlen svůj plán. Sehnuvší se ke svému manželovi, aby jej políbila, tasila nůž se slonovinovou rukojetí, chtíc ve skutečnosti Pabla pobodat. Mladík se všelijak kroutil, snaže se vyprostit z pout, jenže to už obdržel pár krvácejících ranek na obličeji i krku. Na krvavé potůčky nyní hleděla s jistou sadistickou touhou, hořící v jejích očích. Jenže v tu dobu kromě zvrácených choutek pocítila i duel nejrůznějších emocí, zápasících proti sobě.

Svázaný nedokázal s pokorou přijmout utrpení, do nějž se právě dostal. Sténal, plakal, i když byl mužem, tudíž si nesměl dovolit příliš velké projevy vlastních citů. Jenže to v sobě nedokázal dusit. Isobell si přála mít na všechno klid, tudíž z kapsy svého oděvu vytáhla hadrový kapesníček a manželovi jím stírala slzy tekoucí po jeho skráních. Něžně mu z tváře sundala černý šátek a do úst mu dala roubík.

V obří truhle na šaty zde oba leželi pomalu jak jedno tělo. Dřevěné víko se nad nimi právě zavřelo. Krásná seňora nedokázala potlačit chtíč, který se čím dál více zmocňoval její mysli. Pablítovi rozepnula vestu i košili, načež vlastní kudlou udělala do mužné hrudi i menší šrám, nacházející se asi jeden palec od srdce. Z Garcíovy strany se ozýval jen přidušený vzlyk.

Najednou se v Ďábelské probudila upíří chuť se napít manželovy krve. Přiložila své rty k čerstvému šrámu a začala z něj sát. Bývalý poslíček nehnul ani brvou, stejně by si tím nepomohl, spíše naopak. Jen tiše trpěl, ucítiv, jak do něj jeho žena vpravovala jakousi zvláštní magickou energii.

Avšak, v onu přízračnou chvíli, se začala ozývat nějaká léčivá síla na sluhových líčkách. Hřála a pálila, což muže trápilo snad více, než když do něj seňorita bodala. Chtěl se zhluboka nadechnout, jenže nemohl. Rád by vykřikl, jak kdyby se nacházel ve stavu bolestné agónie, jenže jej Isobell už předtím umlčela. V duchu se modlil k Panně Marii, aby brzy nalezl konec svých muk.

Konečně ucítil ledový dotek smrti, na jejímž prahu se otočil a otevřel své nevinné zřítelnice:
,,Dobrý den, miláčku," usmál se do radostného úsměvu temné lady, s kterou spojil svůj život.

Seňora Garcíová vždy viděla všechny detaily toho dne, kdy pomohla muži se zbavit jizev ve tváři. Oba nyní nebezpečně krásní, vedli společně bar. Jakmile z lokálu zaslechla hlasy, proplížila se, stále mrštná a nebezpečná, tak, aby viděla, co se děje a doufala, že jde o zloděje a ona tak odpomůže pnutí, které se v ní už několik měsíců hromadí.

~*~

,,Pojďme pryč," syčel do ucha svému společníkovi již od pohledu nebezpečný muž opásaný pásem s pouzdrem s revolerverem. Usmála se jejich nepozornosti, byli by tak snadnou kořistí. ,,To nevíš, co se o tomto místě traduje?" pokračoval v komentování své nespokojenosti. Muž vedle něj v obdobném šatu, pásu a sombréru jen souhlasně přikývl.

,,Nebuď baba, Pedro! Ďábelská seňorita je mrtvá. Je to jedenáct let, co o sobě dala vědět," odmítal stesky Juan s ne tak pevným hlasem jakým by chtěl.

Ano, její minulost je možná a na prvý pohled mrtvá, ale nikoliv nositelka legendy o zabijácké stvůře.

Opatrně otevřel lítačky starého baru, který více jak před dekádou plaval v krvi a vnitřnostech jeho návštěvníků. ,,Ta šílená ženská v černém šálu musí být mrtvá," procházel místností s bělostně vyčištěnou podlahou, naleštěnou barovou deskou a stoly, na nichž byly pověšeny židle.