Šerifka s amnézií

Výstřel jedenáctý: Dlaně plné hvězd

Mohla být krásnou princeznou, o jejíž ruku by se ucházeli nápadníci z celého okolí. Jenže jednou byla unesena ozbrojenými muži společně s Ritou a Constance, přičemž jí některý z nich v záchvatu rozepře škrábl nožem po líci. Z ohavné rány tekla karmínově rudá krev. Nyní se již zacelila, avšak ne úplně, a tak po ní zbyla ošklivá stopa, se kterou Isobell byla odsouzena žít na věky. Nemohla jít mezi lidi, protože by se mladičké dámě posmívali a ukazovali si na její jizvu.

Zprvu ji skrývala pod obrovskou vrstvou pudru i jiných líčidel, jenže si tím příliš nepomohla. Spíše naopak. Měla od těchto prostředků pleť nepřirozeně bílou. Když zjistila, že už by to takhle dál nešlo, začala přes svůj obličej nosit černý šál. Ale i ten jí příliš neslušel, navíc si jej musela neustále narovnávat. Až nakonec popadla do rukou kousek látky, který si nade vše oblíbila a neudělala bez něj pomalu ani ránu.

~*~

Serena si od příchozí převzala dar. Zvědavě na něj hleděla, ani nedutala. Nevěděla, co říci.

„Opatruj tuhle dýku jako oko v hlavě," oznámila Isobell. „Energie, kterou v sobě má, je mocnější než jakýkoliv amulet. I diamant či srdce z křišťálu jsou proti ní jen bezcennými tretkami."

„Dobře." Dívka se vzmohla pouze na jednoslovnou odpověď a hluboký povzdech. Její myslí procházelo mnoho otázek, na něž se chtěla podivuhodné dámy zeptat. Než však stačila se na cokoliv zeptat, už ji Ďábelská vedla za ruku bůhvíkam. Posadila dívku na svého hřebce Espíritua, odvážejíc ji někam do neznáma.

~*~

Děvče se nestačilo divit tomu, čeho se nyní stalo svědkem. Vidělo, jak ženin vraník cválal po obláčcích mlhy, až nakonec skočil do jakéhosi kouzelného portálu, obklopeného svícemi barvy růženínu. Seňorita zastavila hřebce před domem, který by se dal pokládat za sídlo nějakého hodně bohatého bankéře.

Jakmile si Serena uvědomila, kde se s největší pravděpodobností nacházela, zjistila, že se přítelkyně její matky musela proměnit v někoho jiného. Měla na sobě klobouk zdobený látkovým květem, hedvábný šátek přes obličej a její tělo zdobila světlá košile, tmavá vesta s výšivkou ve tvaru růže, sukně se třpytivými ornamenty na jejím spodním lemu a boty s ostruhami. Mladičká šerifka si nyní uvědomila, že krásné seňoritě nejspíše křivdila, když ji pomalu ještě před chvílí pokládala za ošklivou.

„Pojď, naučím tě střílet z revolveru lépe než tvůj otec," řekla. „Osud mne naučil zacházet s takovou zbraní a poručil mi, abych ukázala i tobě, jaké krásy v sobě skrývá." Dívka jen mlčky hleděla na ženu, která právě ze svého opasku vytahovala kolt. „Vidíš támhletoho ptáčka?" Ukázala na hnědého opeřence, sedícího na větvi vzrostlého stromu pár kroků od dvojice hořkosladkých květinek. „Zastřelila bys ho pro mě, prosím, tě?"

Natáhnout kohoutek, stisknout spoušť... Co je na tom těžkého? Zněla v Serenčině hlavě otcova slova. Zkusila to, ač těžkou kovovou věc držela ve svých rukách dost nešikovně. Nakonec ale v sobě nalezla aspoň krapet jistoty, když ji Isobell neustále motivovala, a vystřelila hned napoprvé.

„Nádhera," vykřikla Ďábelská radostně. „A dokázala bys mi sestřelit pár plodů z té zlaté jabloně, na kterou jsi teď mířila? Dám ti z nich kousnout, pokud se je tobě podaří dostat z nejvyšších míst koruny až na zem. Jsou totiž kouzelná, nebo aspoň tak mi to řekla moje babička." Mladinká dušička se tetelila blahem, takové by to mohlo být, nebýt jeho dcerou.

,,Jediné, co nesmíš, drahá, je podívat se na nebe," pronesla jen jakoby mimoděk Isobell. Mlčící dívka opět jen přikývla a soustředila se na střelbu. S neohrabaností drobných ruček se jí podařilo uskutečnit vše nutné ke střelbě a pak jen s výsknutím sledovala padající plod k zemi.

Zářivým pohledem se podívala na přítelkyni své matky: ,,Seňoro, zvládla jsem to!" vykřikla. Její odměnou byl úsměv skrytý za vyšívaným kouskem průsvitné, lesknoucí se látky

,,Tady," podala jí jablko, ,,sestřelila sis jej, můžeš ho sníst." Serena se zakousla do onoho zlatíčka. Chuť jí vynesla přímo do oblak. V jejích ústech se začal odehrávat příběh, v každém jediném soustu se snoubilo vše, sladké, hořké, slané, kyselé, trpké a šťavnaté. V obličeji copatého děvčátka muselo být vše vepsáno a žena, která ji sem dovedla se na ní dívala: ,,Chutnají jako život. Tak to říkávala bábi. S posledním soustem si můžeš něco přát, ale mrtvé k životu nepřivedeš," dokončila s podivným podtónem ve svém hlase.

Serenka přesně věděla, co si bude přát a doufala, že tak to bude správné. Její čistá dětská duše považovala toto přání za nejlepší řešení. Ve chvíli, kdy poslední kousek zlatého jablka opouštěl její ústa do útrob jícnu si vroucně přála, chci, aby ta žena ztratila své jizvy. Podívala se na krásku, jež si svírala v dlaních obličej a po tvářích jí tekly slzy. V ten samý okamžik se podívala na oblohu. Tolik hvězd, které byly tak dokonale vykreslené, nikdy nespatřila. Zvedla ruce a přišlo jí, že je má naplněny tou nebeskou nádherou. Nikdy jí nebude dovoleno vidět tuto podívanou podruhé.

~*~

,,Duše. Hej, duše!" Probralo neživou k vědomí volání muže před ní.

,,Jerry, vychovali mě k sebeobraně. Dokázala jsem se bránit nožem i zbraní, tak proč jsem mrtvá? Kdo byla žena, která měla pochopení a naučila mě to?"

Jerremy jen kroutil hlavou, i on o tvrdé výchově ví dost. ,,Hele, kopretinko, město se budí. Pojďme do ústraní." Odcházel, následován pro většinu neviditelnou entitou.

Obrázek stvořila tynkaa19.

Obrázek stvořila tynkaa19.

Tak, jak se vám líbí dnešní výstřel? Tentokrát jsme se obě, já (tynkaa19) s Denaril, ponořily do snového světa, přičemž vám daly ochutnat střípek naší fantazie. I kresby a text tomu dost nasvědčují. Jsme moc zvědavé na vaši zpětnou vazbu, samou nedočkavostí napnuté jak struna španělské kytary. :3