Šerifka s amnézií

Výstřel třicátý prvý: Smrtící krása

Anthoni Chalvaréz nechápavě sledoval unikajícího koně, který měl dávno ležet v prachu tak, jako jeho jezdci, kteří zmizeli v poušti. Rozhodně začal mít dojem, že stále sní. Nebylo možné, aby kůň s kulkou v těle dál unikal. A teď zmizeli i jezdci. Díval se do paprsků vycházejícího slunce a v nich se objevila kráska. Vlasy jí vlály v lehounkém vánku stejně jako šaty. Zamrkal a přelud krásky zmizel. Z opačného směru zaslechl výstřel hned po té, co mu kulka z hlavy srazila jeho bílý klobouk.

Přimkl se ke krku Dolores a opatrně se rozhlížel.

Ticho, pusto.

Opatrně se vydal k místu, odkud se ozval zlověstný zvuk. Nenalezl nic, snad jen otlak kolene a část šlápoty v kousku písku mezi kamením. Jediné, co zde bylo živé, byl osamocený kaktus.

Vztekle zařval do prázdna. Nedaleko se vzneslo pár poplašených ptáků.

~*~

Serena se v těle slečny Rico tisknula k Jerremymu a hrdelním hlasem mu udělovala instrukce: „Vezmi si ten kolt," musela mu ho natlačit do dlaně, bránil se vzít vražednou ocel znovu do rukou. „Já se mu ukážu tak, aby nepoznal, kdo nebo co jsem zač. Slunce hraje v náš prospěch." Chytila Chalvarézovu hlavu do dlaní, aby zastavila zamítavé vrtění hlavou: „Musíš mi teď věřit, ty se dostaneš do jeho zad a vystřelíš. Ale ano, budeš muset střelit po svém bratrovi. To ty jsi vymyslel pravidla k ochraně těla, tak se koukej hnout. Příhodná situace brzo mine!"

Mladý muž se plížil do zad zmateného šerifa.

Serena s rukou v ruce Jerryho vbíhali oklikou do městečka. U hospodářských stavení náležejících ke kovárně si muž prohlížel svou společnici. Nelíbilo se mu, jak vypadá.

„Duše, Sereno," ušklíbl se, oblíbil si jí říkat duše. „Nemám tě doprovodit?" Opravdu se obával o Anthoniho snoubenku. Jen se zhluboka nadechla a na chvilku zavřela oči.

„Ne!" odpověděla lakotnicky. Trochu se usmála: „Ty se okamžitě ztrať v nějakém pajzlu a pokud možno, polej se nějakým laciným chlastem a několik panáků vypij. Já musím jít sama. Budu opatrná, ale již brzo se Maria probudí, cítím, jak začíná být těžké vládnout tělu."

Jerremymu se to zrovna nezamlouvalo, ale poslechl. Znovu poslechl, ač jej to rozčilovalo, věděl, že nad ním ta navrátivší se má moc, kterou on nedokáže vůlí zlomit.

Maria Rico, upravená a ctihodná, se plížila k domovu. Opatrně přelezla zeď v zahradě, potřebné věci ukryla pod keřem oleandru a oknem vlezla do své ložnice. Tiše jak kočka se převlékala a uklízela svršky, v kterých prožila ranní dobrodružství. Jen tak systematicky zkontrolovala nitku nataženou mezi klikou a ...

Zhrozila se. Byla přetržená. Někdo byl v pokoji mladé slečny a teď ví, nebo tuší, že nebyla doma.

Jak dlouho?

Chvíli, nebo celou noc?

Nedalo se dělat nic. Znovu si vynadala za své potřeštěné jednání. Slyšela všechna slova, kterými by ji častoval otec, a opatrně se položila na zem vedle postele, tak aby nebyla vidět hned od dveří, trochu se i zasunula pod lůžko.

Opustila tělo a zůstala v Mariině budoáru. Nemusela ani dlouho čekat a do pokoje se vřítila dona Rico se škodolibě se tvářící Reynou v patách.

„Reyno, můžeš mi říci, jak by mohla má dcera opustit dům, aniž by to kdokoliv zpozoroval!" láteřila ctihodná matróna s úzkostí v hlase. Obávala se únosu. Nebylo by to prvně, kdy by se ve zdejším kraji ztratila slečna z vyšší společnosti. Služebná obavy své zaměstnavatelky nesdílela.