Už nejsem dítě!

1. Kapitola

Ross: sedm let, psán tučně Hanka124

Brandon: čtrnáct let

Potloukal jsem se podél řeky. Lehce poprchávalo a mně se nechtělo domů. Táta nebyl doma a máma měla svou pánskou návštěvu. S povzdechem jsem kopal do kamínků. Kapky pleskaly o hladinu vody a já pomalu promokal víc a víc. Navíc mě neskutečně moc bolela tvář a pravá noha. Malá rvačka, která se trošku zvrhla. Zalezl jsem si pod most, kde jsem se rozhodl přečkat déšť. Z mého zamyšlení mě ale vyrušil tichý vzlykot. Začal jsem pátrat po důvodu toho zvuku. Na zemi seděl malý kluk a bulel jako mimino. Z nosu mu tekl sopel. Čapl jsem si vedle něj a pevně jsem ho objal. „Co se stalo, prcku? "

"Já tu nechci být, já chci jet domů, za kamarády!" křičím na mamku. Proč nechápou, že chci domů? "Rossi, my jsme doma, tady jsme doma a tak tady zůstaneme." domlouvá mi maminka a táta se mračí, Sof nás neposlouchá má na uších sluchátka. Nechápu to, nechápu. "Já tu nechci být! Nelíbí se mi tady." vzlyknu. "Nemel hlouposti a běž si vybalit." pronese přísně táta. Rozběhnu se po schodech nahoru do pokoje, který je teď prý můj. Ale já chci zpátky za Felixem, Erikem a Benem. Vezmu si svůj cestovní batůžek a prasátko s penězi. Když mě domů nezavezou oni, tak se tam dostanu sám. Otevřu okno a podívám se na podivný žebřík pro růžičky, který se táhne od země k mému oknu. To zvládnu, Sof by to taky zvládla, budu velký a šikovný jako ona. Povede se mi slézt a pak stejně jako nějaký tajný agent opustím zahradu. Utíkám ulicemi, párkrát upadnu, mám odřené koleno a dlaně, ale i tak dál pospíchám neznámo kam. Jeli jsme sem přes most, ne? Sof mi z něj ukazovala řeku. Když se dostanu až k němu, začne pršet a já se musím schovat. Je mi zima, tak se choulím v rohu a nechám si téct slzičky. Neudělal jsem blbinu? Vždyť ani nevím, kde jsem, jestli jsem u správného mostu a ani nevím, jak se vrátit zpátky za Sof a rodiči. Oni se budou určitě zlobit. Brečím a strašně se leknu, když mě někdo obejme a promluví na mě. Mlčím, utřu si slzy a kouknu, kdo to je. Nějaký kluk, asi stejně starý jako Sof. Má hezké oči a taky hezky voní. Je mi u něj tak teplo. Co tu dělá? Taky hledá cestu domů? Snaží se, abych mu něco řekl, ale já se rozklepu zimou a víc se k němu přitisknu. "Maminka a tatínek říkali, že se nemám bavit s cizími lidmi."

Pousměju se. „Jsem Brandon. " Potřesu si s ním rukou. „Teď už cizí nejsme," zazubím se na něj a on se taky pousměje. „Jak se jmenuješ, prcku? " Zase se rozkňourá a já jej opět konejšivě pohladím po hlavičce. „Klid. Co tu vůbec děláš? Bude už tma. Ztratil ses?" Starostlivě ho zahrnuju otázkami a vytáhnu svou nesnědenou svačinu. „Na, vypadáš hladově. " Chvíli se nedůvěřivě dívá. Kousek sním. „Není to otrávený, prcku. " Opatrně taky ukousne a brzy už po jídle není ani památky. „Tak mi už řekni, co tu děláš, prcku? " Zahihňám se. „Proč ti nemám říkat prcek? Seš malej. Takže jsi prcek. Až budeš vyšší jak já, tak klidně říkej prcku mně, do té doby ale... Smůla, prcku. " Vypláznu na něj jazyk a on se zaškaredí.

Brandon, hezké jméno. Líbí se mi. "Teď, když nejsme cizí, tak jsme kamarádi, že ano?" mumlu a on mě pohladí po hlavě. "Ross." špitnu a pak mi zakručí v břiše. Nejsem schopný myslet na to, co říká. Pak mi nabídne svačinu a já nevím, jestli je dobrý nápad to jíst. Sním mu to a než stihnu poděkovat tak on zase začne. "Já nejsem prcek, já jsem jen roztomile malý." dám si ruce v bok a zamračím se a on se začne smát. "To si budu pamatovat!" zabodnu mu prst do hrudi a on se začne smát ještě víc. Pak mě ale pobídne, abych mu už řekl, co se stalo."Já chtěl jen domů a maminka s tatínkem nechtěli a tak jsem šel sám, ale teď nevím kudy." vzlyknu znovu a víc se k Brandnovi natisknu.

Prohrábnu mu vlásky. „To bude dobrý, prcku. Asi jste se přestěhovali, co? " Kývl a fňukl zároveň. „Hele, teď máš novej domov. A určitě lepší. Tohle město je dokonalý." Začal víc kňourat a já ho štípl do tvářičky. „Nemáš kamarády? A co jsem potom já? " Lehounce se usmál a já se postavil. Vzal jsem jej za ruku. „Přestalo pršet, takže mi teď ukážeš kudma si sem přiběhl. Ok, prcku? " Kývnul a já ho začal tahat za sebou a celou dobu jsem mu povídal o cukrárnách a dalších obchodech a hřištích, které tu jsou. „Věř mi, bude se ti to tu líbit." Náhle se prázdnou ulicí rozlehl křik a já se svalil na zem držíc si rozkrok. Slzy mi tekly z očí a ta bolest mě naprosto připoutala k zemi. „Nejsem žádnej úchyl!" zaječel jsem zoufale a snažil jsem si setřít slzy. Zadíval jsem se na tu divnou holku, co mačkala v náruči prcka. „Já tě znám!" vyjekl jsem náhle. „Ty seš ta divná, nová holka! "

Všechno mu odkývu a řeknu. To, že se mi stýská po kamarádech, všechno. Po nějaké době mě už vede ulicemi zpátky domů a vypráví mi. Drží mě za ručičku a povídá, jaké místa musím navštívit a tak. Je mi s ním hezky. Náhle na něj ale od někud skočí Sof a strašně křičí. "Běž od mého brášky ty, jeden úchyláku úchylnej!" vraždí ho pohledem a mě tiskne k sobě. "Rossi, jsi v pořádku? Nemůžeš takhle utíkat. Strašně jsme se o tebe báli, co kdyby se ti něco stalo?" vyčítámi a pevně mě objímá. "Sof, Sof, ale Brandon je moc hodný." špitnu a ona se při zmínce jeho jména na něj otočí. Dívají se na sebe, jakoby se znali. "A Brandone, neříkej o mé sestře, že je divná, to se neříká, je to ještě horší, než když mi říkáš prcku!" nafouknu tváře a popojdu blíž k němu, abych mu pomohl na nohy, třeba.

Odfrknu si. „Právě mě vykastrovala a já jsem ten zlej? " Ozvalo se zahihňání a já se přiblížil k Sof. „Hluboce se omlouvám za nazvání vaší maličkosti divné." Políbil jsem jí ruku a hluboce se uklonil. Ona se dál hihňala a rudla v obličeji. „Jsi opravdu krásná a nejspíš uvažuješ o přijetí do fotbalového klubu. " Byla doopravdy moc hezká. Ozvalo se zapištění u mé nohy. „Co je, prcku? " zazubil jsem se na něj. Jen cosi zavčel. „Tady je někdo závislý na pozornosti... " „Díky, žes mi našel brášku. Přistěhovali jsme se předevčírem a on to špatně nese. Je ještě malej a nenese to doopravdy nejlíp. " „Chápu, však hlavní je, že je v bezpečí." Usmál jsem se na ni a ona se zase usmívala na mě. Culili jsme se na sebe. Tohle... Neboli tato příhoda vypadá pro mou maličkost velmi nadějně. Doprovodil jsem je k jejich domu a celou dobu jsem si zaujatě povídal se Sof. „Takže se uvidíme ve škole? Zajistím ti tu nejlepší prohlídku od nejlepšího průvodce. Tedy mě." Ukázal jsem s úsměvem na sebe a kousl jsem se do rtu. „A ty na sebe dávej pozor, prcku." Počechral jsem mu opět vlasy a on se nepříjemně zakřenil. „Mějte se! " S tím jsem se otočil a vydal jsem se domů.

Celou dobu, celou cestu si povídali jen spolu a mě si nevšímali, bylo mi do breku. Já si našel kamaráda a sestra mi ho sebrala, to není fér. Snažil jsem se, aby si povídali i se mnou, aby na mě nezapomněli, ale bylo to k ničemu. Brandon se mi jen vysmál. Celou dobu si všímal jen Sof, že jsem si skoro myslel, že na mě doopravdy zapomněli. Tiše vedle nich jsem došel domů. Oběma jim zářily oči a bylo v nich něco, co jsem neznal. Pak se rozloučil a prostě odešel. Doma na nás čekali rodiče, asi mě chtěli pokárat, ale Sof začala mluvit. Mluvila a mluvila jen a jen o něm. Radši jsem se šel schovat do pokoje, nikomu jsem nechyběl. Seděl jsem v rohu pokoje a plakal. Bude to takhle se všemi mými novými kamarády? Všechny mi je vezme moje sestra?

Na obrázku Sof: