Už nejsem dítě!

8. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Ráno mě opět probudí budík. „Jejda... Promíň, " nervózně se zasměju a snažím se z něj slézt. Docílím však snad jen toho, že na něm obkročmo sedím a budík stále zvoní. Konečně toho zmetka vypnu... „Vyspal ses, alespoň trochu?" provinile se na něj dívám. „Takže od tý doby, co jsem si z tebe udělal plyšáka, jsem se nepohl. To je dobrý, ne?" zamrkám na něj a slezu. „Zabírám si sprchu! " vezmu za kliku a je zamčeno... „Kam jsem dal ty klíče?" znervózním a začnu hledat po pokoji. Shýbám se a dívám se i pod stůl. Odkašle si a já se rozzářím. „A jo!" vesele odemknu dveře a vyběhnu do koupelny.

Vzbudí mě až pohyb a ten strašnej zvuk! Podívám se na Brandona, který na mě sedí. Začnu mu popisovat, jeho cestu po posteli a jeho uhnízdění u mě. Nezněl zrovna nadšeně. Super. Mám jediné štěstí, že se mi přes noc nepostavil. Z myšlenek mě probere to, jak pobíhá po ložnici a krásně mi vystavuje svůj zadek jen v boxerkach. "Ehm... Neschoval sis je náhodou k sobě do trenek?" odkašlu si a on je díky mě celý rudý najde. Zdrhl do koupelny a já se rozhodnu mu jít připravit snídani a zapít prášky. Namažu mu chleba s medem a jdu si naházet věci do školy do tašky. "Hele, v kolik tu mám být? V kolik mi začíná směna?" zeptám se ho, když už si pochutnává na snídani.

„Jen uklízíš, takže stačí, když tu budeš nejpozději v šest. " Odpovím a olíznu si ulepené prsty. „A koukej se taky najíst!" pod mým přísným pohledem do sebe nasoukal dva chleby a ještě to zapil čajem. „No vidíš, zlatíčko, jak nám to klape. Zapištěl jsem přehnaně vysokým hlákem. „A teď val do školy. " Cvrnkl jsem mu do nosu a on se opět zaškaredil a ohnal se po mně. „Zas vedle!" vyplázl jsem jazyk a on si jen povzdechl.

Donutí mě něco sníst a já jsem prostě ztracen. Obzvlášť když začne pištět zlatíčko. Nejraději, nejraději bych ho povalil na zem a líbal, ale to je špatně, všechno je špatně. A on se mi jen směje. Radši vyrazím směr škola, kde bude zase jen nuda. Asi si potom půjdu zaběhat.

Den ubíhal celkem rychle. Už se blížila doba Rossova příchodu, ale k mé smůle se tu musel objevit on... Pronásleduje mě už pár měsíců. Je to... Úchyl. Stále mi dává nechutné návrhy a snaží se mě ochytávat... Kdyby to byla alespoň baba, ale on je to chlap. Chlap! Zrovna jsem se snažil zvládat jeho ruku na svém zadku. Nesmím křičet na zákazníky a on by mohl bábi způsobit problémy. To mi alespoň naznačil. „Bude to ještě něco? " zase se mi chtělo brečet. Chodí sem dvakrát týdně a já se vždy... Nezvládám to. „Ty víš, co bych si dal," zabručí a já se otřesu.

Bohužel jsem si po škole nemohl jít zaběhat, jelikož mě odchytl můj fanklub, jak si s oblibou říkají. "Ach, jo..." povzdechnu si, když mi kvůli nim ujede autobus přímo před nosem. "To nevadí, mi tě doprovodíme. Stejně jsme měly v, plánu jít někam do kavárny." usměje se na mě Sarah, Amanda i Bibi. Celou cestu mlely a ptaly se mě na divné otázky například jaké mám rád zadky a tak. Dojdeme do kavárny, kde je usadím k jednomu ze stolů, ale pak uvidím něco, z čeho skoro bouchnu. Nějakej chlap mi sahá na Brandona, na jeho krásný zadeček a on vypadá, že se co nevidět složí. Holky se tím směrem taky podívají, zamračí se a jako správné shiperky vezmou situaci do svých rukou. Rozhlednu se, už tu není nikdo jiný a babča nás s popcornem v ruce sleduje. No, doufám, že mě Brandon nezabije za to, co teď udělám. Protože jestli to neudělám já, tak to udělají holky. A to si nemyslím, že by dopadlo dobře. "Pane, můžu se vás zeptat, proč mi svádíte přítele?" vyštěknu na cizince jako správný žárlivý přítel.