Už nejsem dítě!

24. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon:

Nějak nechápu, co se děje, proč mě nosí? Vždyť si může roztrhnout stehy v noze. Navíc mi ani neřekl, co se stalo a odešel. Co se stalo, že už na mě není naštvaný? Vypnu film a chci se natáhnout pro učebnici přírodních věd, ale sám se natáhnu na zem. Znova. Co se sakra stalo, že se nezvládnu ani zvednout? Po deseti marných pokusech si z postele stáhnu peřinu a začnu se učit na zemi. 

I teď mám rudý obličej. Ta odporná prodavačka mi vnutila kalhotky, které mají díru na zadku a k tomu jakýsi komplet kalhotky s králičím ocáskem, králičí uši a mašli na krk. Tohle si na sebe nevezmu. Nikdy... Úchylná stará baba.Vejdu domů. Tašku schovám hluboko do svého kufru a naštvaně vydechnu. „Proč ses hýbal? Musíš odpočívat, aby jsi zase neomdlel. "

Takže to je jed hypnotoxin... Učím se, tady čtu si z učebnice žahavce, které jsme brali v druháku, když se ve dveřích objeví Brandon. "Nemusím, neboj se, jen jsem se natahoval pro učebnici, abych nezameškal a spadl z postele, nechápu ale, proč nejsem schopnej se zvednout. Co se stalo? Proč už se nezlobíš? Kde jsou mé dárečky? A proč mě nosíš a tolik namáháš tu bolavou nohu? Nebolí tě?" zahrnu ho otázkama a napjatě čekám, co bude.

„Má noha je v pohodě, "zalžu a pohladím ho po hlavě. „Našel jsem tě v bezvědomí na zemi před bytem. Zavolal jsem sanitku a ti mi dali lístek na léky, ty jsou tady." Podám mu je a rychle mu odvykládám zbytek. „A... Děkuju za dárky a moc mě to všechno mrzí, "zamumlám s rudými tvářemi a políbím jej.

"Nemá tě co mrzet, není to přece tvá vina. A s tou nohou ti nevěřím, hezky si lehneš a necháš ji odpočívat. Já se mezitím opřu o támhle tu skříň a nachystám si oblečení. A žádné ale, není to nic náročného, navíc na mě z postele hezky uvidíš a budeš mě mít pod dohledem, když to musí být." usměju se na něj a s jeho pomocí se zvednu. Položím otevřenou učebnici na postel vedle Brandona a pomalinku se došourám před skříň.

Sledoval jsem ho jako ostříž. Musím ho sledovat... Kdykoli musím zasáhnout. Vyčerpaně se opřel o skříň a já už se chystal vylézt z postele, když zmínil dárek. V tu chvíli jsem zalezl hezky zpátky pod peřinu a rudý jako rajče jsem hypnotizoval peřinu.

U nohou mám hromádku oblečení a vůbec jsem nečekal, že to bude tak náročné a únavné. Opřu se celou vahou o skříň a otočím se ke svému stalkerovi. "Kde vlastně skončila ta taštička, co jsem nesl a ta růže? Doufám, že jsem ji při pádu nezlomil nebo tak." celý zrůdné a okukuje velmi zajímalé proužky na peřině. "Ty jsi se díval do té tašky!" vyjeknu trošku překvapeně a on jen přikývne. "Řekni mi prosím, že jsi je nevyhodil?" zakňourám, vím, že je nechtěl, ale ony jsou, teda asi byly tak rozkošné.

Ne, nevyhodil jsem je. " Zamumlám celý rudý. Říkat mu to, že je mám na sobě, nebudu. „A růže je ve váze." Dojde ke mně a unaveně si vedle mě lehne. Pohladím ho ve vlasech. „Neřeknu ti, kde jsou. " oznámím mu s klidem v hlase a on zafuní a dloubne do mě. „Ne." Kňournu rozrušeně. „Najdi si je sám."

Ještě že tak, jsem rád, že je nevyhodil, ale kam by je mohl dát? Zase se s námahou zvednu a pomocí opírání se o nábytek začnu prohledávat byt. "Brandone... Co mám udělat, abys mi prozradil, kde jsou? A viděl jsi je? A ehm... Líbily se ti?" zavolám na něj od gauče.