Už nejsem dítě!

59. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Netrpělivě jsem přešlapoval před budovou, kde jsme se měli setkat. Byl jsem nervózní. Nechtěl a zároveň jsem tam chtěl. O čem budeme asi tak mluvit? Nakonec jsem se odhodlal. Ruce jsem měl stále obvázané a na tváři jsem měl náplast. Čekal jsem před jeho kanceláří, celý včerejšek jsem o nás přemýšlel. Nevím, co se stane. Ani nevím jestli... Stále k němu něco cítím, ale už už to není tak... Nejsme v pohádce. Nikdy to nemůže být jako dřív.

Jsou tři a sedm minut a on nikde. Jasně, nechce mě vidět, proč taky. Proč se zase vracím k té své naivitě? Proč ho nemůžu přestat milovat a jít dál? Šel jsem dál bez toho ho přestat milovat, a jak to dopadlo? Potkal jsem ho, políbil a jsem zpátky na začátku. Když už to ani nečekám, někdo zaklepe na dveře. S tichým vrznutím se dveře otevřou a v nich stojí Brandon. Ale mám pocit, jakoby bylo něco špatně. Proč má na tváři náplast a co ty ruce? Zhrozím se a přispěchám k němu. Opatrně mu pomůžu z bundy a usadím místo na židli před svým stolem na pohodlnou pohovku. "Co se ti stalo? Ublížil ti někdo?" špitnu a vezmu opatrně jeho ošetřené dlaně do svých. Jemně s nimi otáčím a zkoumám, co to tak mohlo způsobit. Chytnu jeho ruce do jedné a volnou rukou ho pohladím po tváři, po jeho krásné tváři, kterou hyzdí ta náplast.

„Byl jsem trochu... Nešikovný. " Vydechnu nejistě. Ruce mi zacukají v úmyslu jeho ruce odstrčit, ale neudělal jsem to. „Tak o čem chceš mluvit?" zašeptám roztřeseným hlasem. Jeho dotek na mé tváři je tak hřejivý, omámeně přivřu oči. Dech se mi zrychluje víc a víc...Vše je náhle pryč a já zmateně zamrkám. Sedí ode mě dál. Sklopím hlavu. „Budeme mluvit o nás dvou." Poposednu. „Tak?"

Kdybych tak ještě chvíli zůstal, asi bych ho, určitě bych ho políbil. Odsunu se. "Vážně? Co jsi dělal? Spadlo ti zrcadlo a ty jsi spadl do střepů?" jen doufám, že si to neprovedl sám sobě, schválně. "No, no, co začít zlehka? Povíme si na vzájem, co jsme dělali od našeho rozchodu? Slyšel jsem, že to byla bábi, kdo ti svěřil svou kavárnu. Dalo se to čekat, milovala tě jako svého syna, " snažím se normálně konverzovat. Nechci, aby to skončilo hádkou.

„Ne, rozbil jsem talíř a když jsem to chtěl uklidit, tak mi nedošlo, že je to ostré. " Pousměju se. Je to pravda. Nechtěl jsem se pořezat. Sleduju ho očima, ale pak kývnu. „Jo. Dala mi ji, byla jediná, kdo mi dával... Důvěru." Ross hlasitě vydechl a já sklopím pohled. „Nic jsem o tobě neslyšel. Ani... Ani jsem se. Jednou jsem zkoušel volat na tvoje číslo, ale řeklo mi to, že volané číslo neexistuje." Pousměju se nejistě. „Asi to tak chtěl osud. " Chvíli bylo ticho a já se opět zavrtěl. „Tak povídej, jak se ti to všechno podařilo?" ukážu na jeho kancelář.

"No, jo, Tomas mě donutil si to číslo změnit, " povzdechnu si, takže mi asi po dvou měsících volal, co asi mohl chtít... "Tady, toto všechno, za tím stojí rok práce, a když říkám práce, tak myslím papírování ve dne i v noci. Bylo těžké celou firmu dostat ze spárů drog a přesvědčit okolí, že je všechno, jak má být. Prvně jsem tu byl jako asistent, to místo jsem získal ten den, kdy jsme se pohádali. Měl jsem takovou radost, myslel jsem na to, že teď si budu moci dovolit zabezpečit i... Ji. Že jí koupím byt někde na druhé straně města, ale nějak jste mi zničili plány, " uchechtnu se smutně a koukám na potah pohovky mezi námi. "Asistentem jsem byl i dál, dostal jsem nového šéfa Tomase, ale pak mu se mnou došla trpělivost a celá firma šla ke dnu. Po jeho zatčení jsem se začal starat o to jediné, co mi zbylo a nekecalo mi do života. O firmu a dotáhl jsem to až sem, ale ten název vymyslel Ben, chtěl mě rozveselit, netušil, že to vezmu vážně." No jo, Sušenka v tísni, nejlepší název ever.