Už nejsem dítě!

46. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Běhám po lese, zdá se nekonečný, a něco hledám, možná někoho, nevím. Běhám sem tam, a i když už nemůžu, tak nemůžu zastavit. Musím ho najít, chránit, laskat, rozmazlovat, milovat... Ale koho? Kdo mi tak chybí, že ho nemůžu přestat hledat? Náhle se předem mnou objeví odraz a já do něj vběhnu. Nějací chlapy zrovna někoho mlátí. Skočím mezi ně a zjistím, že jejich oběť je mladý chlapec. Je mi povědomý, odkud ho jen znám. Počkat? "Brandone!" s trhnutím se posadím na bílé posteli. Kde to jsem?

Vyděšeně sebou cuknu. Usnul jsem. „Rossi. " Do očí se mi nahrnou slzy a opatrně jej obejmu. Moc nedbám ani na to, že mě to bolí. Omámeně na mě hledí a pak se mu ve tváři zračí vztek. „Skoro to nebolí," odbudu ho. „To tys mi málem, "vzlyknu a natisknu se na něj. „Ty idiote, co sis myslel? Měl si je nechat, ať mě pořádně zmlátí a byl by konec."

Taky ho obejmu. Kdyby jen věděl, ublížili mu,ta podlitina na tváři a ty modřiny vypadají strašně. „Vždycky tě ochráním, " řekl jsem chraplavě. Tělo mě bolelo, ale i tak jsem si ho ještě víc přitiskl k sobě. Náhle se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Louis. „Rossi, konečně jsi vzhůru, hlavně se moc nenamáhej." Moc jsem ho nevnímal, dál jsem sledoval Brandona. „Vážně jsi v pořádku?"

„Nic vážného, důležitý jsi ty a ty jsi už v pořádku. " Obejmu ho a s úsměvem se dívám do jeho očí. Louis si odkašle. „No. Zas tak dobře na tom nejsi. Špatně vidíš na to jedno oko, ale to se spraví. Horší je to s tou hlavou. Konečně se ti celkově dobře uzdravila noha a teď ti zas šili hlavu." Jen si povzdechnu. „To je jedno." Dál se na Rosse tisknu a on mě pevně objímá. „Neměl si mě tak chránit. Mohl jsi umřít. "

"Ale jo, musel, miluju tě a nechci o tebe přijít." usmívám se na něj. "Ty se tak nesměj, málem jsi vykrvácel. Pořezané zápěstí, přerušená tepna, taky vnitřní krvácení v oblasti žaludku a nalomenná kost v levém zápěstí." oznámí mi a já jen vykulím oči. "Neboj, ti tři taky nedopadli nejlíp, ale asi tě budou otravovat policajti, sice byli nějací svědci, ale nikdo neví, kdo koho napad, " dodá.

Mlčky pozoruju jejich konverzaci. Pomalu se mi rozmazává obraz. Chytím se křečovitě opěrky židle a zhluboka se nadechnu. „Ne, jen, je mi dobře. Fakt. " Zasměju se a víc se opřu o opěrku. „Ne, jen. Jen." Louis mě ještě zachytí než spadnu na zem. Je mi na zvracení a oni ke mně rychle přistrčí kýbl a já se pozvracím.

"Co mu je? Co mu je?" šílím a snažím se dostat z postele za ním, ale personál nemocnice mi v tom zabrání. "Neboj se, to je kocovina spojená s otřesem mozku, bude v pohodě." sedí u mě Melissa, zatímco Louis Brandona odnáší pryč.

Okamžitě jsem usnul. Ležel jsem v peřinách, ale bolest hlavy ne a ne polevit. Bylo to strašné. Probral jsem a chtěl jsem se vyzvracet, už ale nebylo co. „Brandone! " uslyšel jsem matčin hlas a zoufale jsem si zakryl hlavu peřinou. „Měla jsem strašný strach, prý tebe a tvého kamaráda přepadli! Zrovna jsem potkala tvého otce, prý když spíš, tak se šel podívat na toho Rosse, měl by se snad víc starat o tebe když... " „Ty máš co mluvit! A navíc, je to můj přítel!" Bolestně se chytím za hlavu. Chci pryč.

Jen ležím a koukám do stropu nade mnou. Řekli mi, že usnul, že teď nejspíš bude hodně spát. Deptá mě to, to, že jsme každý v jiném pokoji a ještě ke všemu na jiném oddělení. Nepustí mě za ním, prý ještě nejsem chodící pacient nebo co. Už sem za mnou stihla zajít policie. Vše jsem jim po pravdě řekl, o restauraci, co bylo na záchodech a tak. Prý jsme mohli být rádi, pro ně je to stará známá firma, dopadli jsme podle nich ještě dobře. "Ahoj, neruším?" ozve se někdo ode dveří. Brandonův táta. "Dobrý den, ne, ne, povídejte, jak je mu? Jak se má? Už se vzbudil?" mám tolik otázek. "Zpomal Rossi, ne, když jsem tam byl, tak ještě spal. Vzbudí se, vyzvrací se a pak znovu usne. Chudák."