Už nejsem dítě!

60. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Líbáme se. Mé ruce jej hladí po zádech. Chybělo mi to. Sám netuším proč pláču, ale nedokážu se ovládat. Je to jeho vina. Naprosto... Naprosto mě ovládá. Jsem mu vydán na milost a nemilost. Zajede mi rukou pod košili a já jej odstrčím. Nejistě se pousměju. Chvilku je trapné ticho a pak se nad jeho poznámkou lehce zasměju. „Jo... Snažím se žít zdravě ale kouřím a piju jako... " Nenacházím žádné vhodné přirovnání a tak jen zavrtím hlavou. Poté jej opatrně políbím znovu. Odehrává se ve mně příšerný souboj. Mozek křičí, ať jej odstrčím a odejdu. Ať ho k sobě nepouštím, ale mé srdce. Mé srdce jen hlasitě buší a přehlušuje varovné signály mozku.

"Nějak jsi zhubnul, " zamračím se, ale on to přejde smíchem a dalším polibkem. "Dovolíš mi tě pozvat na usmiřovací rande? Večeře, kino a procházka?" láskyplně se na něj usměju a doufám v kladnou odpověď. Zakýve šťastně hlavou, ale v očích má slzy. "Co se děje, zlato?" přitáhnu si jej k sobě do obětí a on mi zaboří hlavu do ramene.

Stále to nechápu. Nerozumím tomu. Nejde to pochopit. Doopravdy jsme zase spolu? Co když to zase dopadne zle? Co když... Co když to nevyjde? Víc se na něj natisknu a pevně jej obejmu. „Nezhubl jsem. To jsou svaly. To spíš ty. " Usměju se.

"No, jo, přiznávám, moc toho nejím, ale myslím, že o to už se ty postaráš, že?" mrknu na něj a setřu těch pár slz bloudících po jeho tváři. "Co bys řekl, kdybychom pak někdy, do budoucna šli navštívit Davida s Benem? Louis i Mell nás taky rádi uvidí. Byli strašně smutní, když zjistili, co se skutečně stalo a ani jeden z nás nenašel tu odvahu to napravit, " vtisknu mu polibek na nos a on se na mě zářivě usměje. "Ty víš, že jsem tě nikdy nepřestal milovat. Víš to tady, že? Proto do toho jdeš, něco uvnitř tebe ví, že už nic než happyend nedopustím." položím mu dlaň na hruď v oblasti srdce. Tluče mu tak rychle, vsadím se, že to mé je na tom stejně.

Pousměju se. „Ano. Ano já. Miluju tě. Pořád. Ano. Je to určitě tak, "vzlyknu a sednu si mu na klín. „Myslel jsem, že mě všichni nenávidíte. Ubíjelo mě to." Přiznám mu a jemně mu líbám krk. „Doopravdy jsem se... Zkusíme to znovu. A budeme spolu mluvit. Nenecháme si nikým nic kazit. A seznámím tě s Todem a a budeme, bude to skvělé. Zase bude všechno krásné." Jsem sentimentální, vím. Ale teď si to mohu dovolit.

"Ano, všechno už bude dobré." tisknu si ho k sobě a teď tečou slzy mně. Jsou to slzy štěstí. Zase je můj jako já jeho. Ležíme v obětí na mém gauči, povídáme si, vzpomínáme a venku se stmívá. "Už bychom měli jít, než nás tu někdo zamkne a já ho budu muset ráno vyhodit, " usměju se, políbím ho na ty skvostné rty a začnu se zvedat. "Smím tě doprovodit domů?" zeptám se s menší poklonou.

„Ano, " přikývnu s úsměvem a protáhnu se. V ruku v ruce pak zamíříme ke mně domů. Cestou bylo ticho. Ani jeden z nás neměl potřebu mluvit, jen jsme si užívali přítomnost toho druhého. Před mými dveřmi jsme se zastavili a já jej kousl do rtu. „Nechtěl bys jít dál? Myslím tím, že už je moc pozdě a a tak... " začnu okamžitě bleptat, když nadzvedne překvapeně obočí. Otočím se, abych odemknul, jenže se za Boha nemohu strefit do klíčové dírky. Naštvaně zakleju a následně zrudnu, když uchopí mou ruku do své a pomůže mi odemknout. Vejdeme dovnitř a já se s úsměvem vydám do kuchyně s úmyslem nám udělat čaj. Zarazím se ve dveřích. Nedouklidil jsem to. Vlastně jsem to vůbec neuklidil. Celá podlaha byla poseta střepy. Rychle jsem se otočil a zakryl jsem Rossovi výhled. „Byl jsem trochu víc nešikovný, "zasměju se nervózně.