Už nejsem dítě!

58. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Jdu pomalým krokem a kopu do kamínků. Nesleduju cestu, prostě jdu dál klidnou a opuštěnou ulicí. Zmateně zamrkám, když spatřím osobu, která sedí na zábradlí na mostě a podivně se naklání. Na nic nečekám a rozeběhnu se tam. V rychlosti jej stáhnu na zem do bezpečí. „Jste normální!? " vyjeknu a zadívám se do obličeje toho blázna. Ztuhnu a pak couvnu. „Jsi vůbec normální? To ti nestačilo, že jsi mi už takhle ublížil?" vzlyknu a zavřu oči. „To chceš, abych se zabil, Rossi? "

Zase, zase mě někdo "zachránil"."Nekecej blbosti, ty už mě nemiluješ, ani milovat nemůžeš. Všechno je špatně a teď mám ještě ke všemu halucinace." chytnu se za hlavu. Je toho na mě tak moc. "Ne, ty nemůžeš být Brandon, ne, ne, ne, ten už mě nechce vidět, jak sám říkáš, moc jsem mu ublížil." namáhavě se zvednu a opřu se o své zábradlí. Bože, opravdu doufám, že toto jsou jen halušky, protože jestli ne, tak nevím, jestli zvládnu znovu nasadit a hlavně udržet tu chladnou masku. Něco se dotkne mého ramene a já sebou vylekaně cuknu. Neměl jsem na tom zábradlí sedět tak dlouho.
Měl jsem skočit, dokud byl čas.

Obejmul jsem ho. Nedokázal jsem učinit jinak. Pomalu jsem se s ním vydal k mému bytu. Chtěl jsem jediné, aby byl v bezpečí. Celou cestu cosi mumlal a já několikrát málem spadnul. Doopravdy zmohutněl, ale to není jediný, kdo se trošku tělesně změnil. Začal jsem chodit do posilovny a celkem se to vyplatilo. Vpadl jsem do svého bytu a jeho jsem strčil na gauč. Nervózně jsem přešlápl. Bojím se.

Ten přelud mě někam i přes mé protesty odtáhnul a tam na mě zaútočila nějaká chlupatá koule. Ani jsem se zapomněl zmínit, že jsem si dal před během pár lahváčů piva na uklidnění. Nepomohlo to. Teď jen nevím, co je sen a co realita. "Ty příšerko jedna, někoho mi připomínáš, " začnu ten živý polštář drbat za oušky."Jestli ji to ty, tak dvakrát mňoukni, " rozkážu mu a ta druhá halucinace se uchechtne. "Ty se nemáš co smát. Zkazil jsi mi plány na dnešní noc. Už dávno jsem mohl mít klid, ale ono ne, už zase někdo přišel. Vážně bych měl lépe hledat mosty. Možná by stačil nějaký s rozbitým zábradlím, " melu a melu a haluška Brandona se nějak mračí.

Plácnu jej do čela a on zmlkne. „A pak kdo se opíjí, že? " zoufale se zasměju a sednu si k němu. „Řekni, Rossi, proč se nám to stalo?" koukám se mu do očí, on ale mlčí. Po chvilce se ke mně však začne přibližovat a já neuhýbám. Z očí mi tečou slzy. Zapletu mu prsty do delších vlasů a nechám se jím líbat a pokládat na gauč. Dnes nechci myslet. Vím, že toho budu litovat. Vím, že pro něj to nic neznamená, ale já už to bez něj nezvládám. Potřebuju ho.

Políbím ho. Nechci o tom mluvit a toto byl ten nejlepší a zároveň nejhorší nápad, jak toho docílit. Leží pode mnou a nechává se mnou líbat. Jak moc mi to chybělo... Líbám ho a přetočím si ho na sebe. Obejmu ho, hodně ho obejmu a nehodlám ho pustit. "Miluju tě, " zamumlám a usnu s ním jako s plyšákem v náručí. Je to tak dávno, co jsem tak hezky a rychle naposledy usínal.

Rozbrečím se ještě víc. Mé slzy dopadají na jeho obličej. Nejde to zastavit, ani se nedokážu vymanit z jeho náruče. Nakonec jsem asi usnul. Nejsem si moc jistý. Možná jsem jen nevnímal. Probral jsem se až ve chvíli, kdy mě Ross shodil na zem. Tvrdě jsem se udeřil do hlavy a schoulil jsem se do klubka. Nemám tušení, co se bude dít.