Už nejsem dítě!

4. Kapitola

Ross: psán tučně

Brandon

Byl jsem naprosto zdrcený. Rozešla se se mnou. Prostě... Myslel jsem, že by to šlo nějak řešit, ale ona... „Sakra, " bolestně syknu a setřu si slzu z oka. Bolí to. Potloukal jsem se různě po okolí a přemýšlel jsem. Možná to je dobře, že jsme se rozešli... Jenže... Tohle je naprosto v háji. Netuším, co dělat. Byli jsme spolu dlouho a najednou konec? Po jedné hádce? Ať jde do hajzlu...Ani do blbého baru jsem jít nemohl. Nalepil se tam na mě jakýsi chlápek... Už před tím se na mě lepili, ale když byla Sof se mnou tak to nedělali... Nejsem teplej. Tss. Stejně bylo jasný, že mě opustí. Vypadám pořád jak nějakej spratek a z ní se stala vyvinutá ženská... Jsem svalnatý... Teda v rámci mezí. Ale dokonce jsem byl stejně vysoký jak ona... Nemůžu se rovnat s těmi svalovci. Vešel jsem do lesa a dál úspěšně bloudil. Najednou jsem spatřil na paloučku Rosse. Pousmál jsem se a s čau, prcku jsem dosedl vedle něj.

Teď jsem na svém paloučku v lese, se Svenem. Normálně bych už obíhal dokoločka nebo aspoň tu poskakoval a zdokonaloval svou gymnastiku. Ale na co? Sof už se nezajímá ani o gymnastiku a ani o mě. Jen sedím a tečou mi slzy. Měl bych tu takhle zůstat a už se nevracet, přesně jak říkala. Náhle si ke mně někdo přisedne a podle hlasu a oslovení je mi i bez zvednutí hlavy jasný, kdo to je. Rychle utřu slzy a taky ho pozdravím. "Co tady děláš? Ještě jsem tě tady neviděl?" zeptám se dřív, než se začne ptát, proč bulím.

„Procházím se. " pokrčím rameny a prohlížím si ho. „Co tu děláš, ale ty? A brečíš a k tomu už bude brzo tma." Začnu do něj ďobat a dožaduju se odpovědí. Začne se po mně ohánět rukama a já mu se smíchem uhýbám. „Jsi pořád takovej prďola a to je ti už dvanáct. " Zasměju se a nechám se jím povalit do trávy. „Už máš nějakou holku? " dloubnu do něj a on zrudne. „Takže jooo! " vesele se zašklebím. „Nějak si nám vyrostl."

"Já nebrečím, jen mi slzí oči." vypísknu a on se mi začne smát, dloubat do mě a tak. Svalím ho pod sebe do trávy a on se pořád směje. Ptá se mě, jestli mám holku. Kdyby jen věděl, jak mé pokusy o vůbec oslovení dopadly. Několikrát jsem dostal učebnicí po hlavě. Při těch vzpomínkách se začnu červenat. Stydím se za ty hloupé pokusy. Navíc už nějakou dobu vím, že ty příznaky zamilovanosti, o kterých před pár lety mluvil, se objevují jen v jeho přítomnosti. "Ano, vyrostl, za chvilku budu vyšší než ty a budu říkat prcku já tobě. Už teď mám větší svaly." vychloubám se.

„To sotva. " Převalím nás a chytím mu ruce nad hlavou. „Vidíš, stále tě v pohodě přeperu. Jsem dospělej, ty jsi malé dítě." Vypláznu na něj jazyk a pustím jej. Naštvaně si začne mnout zápěstí a naštvaně kňourá. „Ale noták. Nebul zas. " Cvrnknu do něj a on se opět ožene. „Jak se má ségra? " zeptám se tiše a on se zakaboní. Neodpovídá. „Rozešla se se mnou," stále se usmívám, ale po tváři mi steče slza. „Fakt jsem ji miloval a pořád miluju, ale nechci ji svazovat k sobě... Prej poletí do Francie a bude tam studovat. " Hraju si se svými prsty a on mě beze slov sleduje. „Vždycky jí jazyky šly... " Odmlčím se a začnu škubat trávu. „Já jak skončím školu, tak konečně vypadnu z domu... Už vím, kde chci a budu pracovat... Je to na druhé straně města... Asi se už moc neuvidíme, prcku." Pohladím ho po hlavě. „Hlavně na sebe dávej bacha. "

Ona letí do Francie? Kdy? Proč mi o tam nikdo neřekl? Poslouchám, jak mluví, má příjemný hlas. A to, že za chvilku odejde pryč i on. Že už mě nebude utěšovat, neuvidím ho. Odejde mi můj jediný kamarád, který mě ani jako kamaráda nepovažuje, jsem jen prcek, brácha jeho holky, teď už díky mně bývalé holky. "Já se omlouvám, já nechtěl, nechtěl jsem vám nic zkazit. Vím, že je to moje vina. Slyšel jsem vás se hádat a Sof mi to taky řekla. Ale já nechtěl, já se omlouvám, mrzí mě to." vzlyknu, i jemu tečou slzy. Tečou mu kvůli mně, protože on ji miluje a já jim ten vztah zničil.

„Co to meleš? Zas ti nakecala hovadiny? " pohladil jsem jej po tváři. „Náš vztah s tebou nesouvisí. Posrali jsme si ho sami," povzdechnu si. „Tys byl jen takový spouštěč. Už dlouho nám to neklapalo... Sof taky hlavně nedokáže uznat svou chybu. " Dál jsem ho hladil ve vlasech. „Kašli na to, jo? Za chvilu to bude zas fajn. Sof bude v pohodě, najde si jinýho... Kluka. " Trochu mi přeskočil hlas, ale já to zamaskoval zasmáním. „A já si taky najdu novou holku. Ty si najdeš holku a bude všechno super. Ber to trochu pozitivně." Strčím do něj a nasadím mu na hlavu svou kšiltovku. „Pro tebe. " Zamrkám na něj a vstanu. „A teď mazej domů. "

Všechno, co říká zní skoro tak hezky. A ta kšiltovka. Tak dlouho jsem ji obdivoval a chtěl, protože ji měl on. A teď ji mám na hlavě? Je moje? To mi ji dává, protože se už neuvidíme? Rychle začnu prohrabávat kapsy a hledat něco, cokoli, co bych mu taky mohl dát. Jediné, co najdu je malý kamínek ve tvaru srdíčka, který jsem po cestě sem našel. "Na, pro tebe." špitnu a natáhnu k němu ruku a zůstávám sedět. "Měj se, já tu ještě zůstanu, Sof mě nechce nějakou dobu vidět a já ji nechci dráždit, stačilo mi to dneska."

„Děkuju! " zasměju se a převalím kamínek v ruce. „Je moc hezký." Strčím si ho do kapsy a vstanu. Chvilku ho ještě pozoruju, ale nakonec jen kývnu. „Dávej na sebe pozor. " Poplácám ho po hlavě. „Prcku." Zvednu ruku v pozdrav a vydám se pryč. Po cestě vytáhnu kamínek z kapsy a začnu si s ním pohazovat. Už jen pár dní a škola skončí. Přestěhuju se. Začnu plně pracovat. Už ne jako brigádník, ale jako plnohodnotný zaměstnanec. Celkem se těším. Nový život. Vše úplně od začátku... Bude to fajn.

Potom, co odešel, seděl jsem tam ještě další tři hodiny přeci jen jsem se dal do běhání. Když jsem přišel domů, tak všude už byla tma, ani mě nikdo nehledal, nepostrádal. Dojdu do svého pokoje a co nevidím. Na mé posteli leží má starší sestra a na ruce se jí leskne můj dárek. Zakryju ji svou peřinou a zalezu si do koupelny. Na zrcadle je přilepený vzkaz. "Milý Rossi, omlouvám se za to, co jsem o tobě řekla, a jak jsem se k tobě chovala. Nedošlo mi, jak se musíš celou tu dobu cítit. Doufám, že mi odpustíš tvá trapná sestra Sof. PS. Letošní léto ti to vynahradím." psalo se tam. Jo, asi bude lepší se usmířit, než mi i ona odjede. Vykoupu se a pak v pyžamu vlezu do postele za Sof, která mě ze spánku obejme a já jí to objetí oplatím.

„Jsou to všechny tvé věci? " kriticky se na mě zadívala a já kývl. „Jo, jsou." Bábi radši mávla rukou a nechala mě vylézt nahoru po schodech do mého nového bytu. Tašku jsem hodil na zem a protáhl jsem se. „Nájemné ti budu strhávat z platu. " „Jasně, bábi." „Neříkej mi, bábi, ty jeden spratku." Jen jsem se zasmál a začal jsem vybalovat. Směnu mám až zítra a bábi s ničím pomoct nechce. Po vybalení svého skromného majetku a uklizení svého nového bytečku, jsem se vydal do nedalekého baru oslavit svůj nový vstup do života. Rodiče se konečně rozvádějí, Sof odjela do Francie. Jsme stále v kontaktu, ale je to takové sběžné. Prý si nabrnkla jakéhosi Francouze... Jak jinak. Já jsem sám... Ale to hodlám změnit. V baru jsem si objednal vodku a spokojeně jsem upíjel. „Mohu Vás na něco pozvat? " ozval se za mnou hluboký hlas a já se za zvukem hlasu otočil. Jakýsi vysoký chlap si sedl vedle mě a na tváři mu pohrával samolibý úsměv. „Ne, děkuji," usmál jsem se a nejistě jsem znovu upil ze své sklenice. Chlapík se ke mně naklonil a mě ovanula jeho kolínská. „Ale jsi tu sám, ne?" „Ano, ale... " „Pak v tom nevidím problém." Položil mi ruku na stehno a já se rychle postavil. „Jsem už na odchodu. Snad příště." Rychle jsem s rudými tvářemi opustil bar a zhluboka jsem se nadechl chladného vzduchu. Co to sakra bylo?

Přeji všem krásné a pohodové Vánoce! 😊