Už nejsem dítě!

55. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

„Tady je Vaše objednávka, "usměju se na mladíka a on sklopí pohled. „Omlouvám se, že... Pohoršil jsem Vás? Nechal jsem Vám tu číslo a..." Nejistě se kousal do rtu a já se usmál. To je tenhle. „Ne... Já se omlouvám, nepohoršil jste mě, nebojte. Jen jsem po těžkém rozchodu, "sklopím pohled a on kývne. „To je mi líto," vydechne a já kývnu hlavou. „A nemohl bych Vás pozvat na skleničku? " zabreptal nesměle a já zaváhal. Už začal koktat omluvy, ale já ho přerušil. „Proč byste nemohl?" Jít prostě dál.

Další týden, po cestě k tátovi, viděl jsem něco, něco co mě zlomilo, znovu. Kolik to je od toho rozchodu? Měsíc a něco? Vidím z okénka auta, jak si Brandon ruku v ruce vykračuje s takovým maličkým klukem, usmívá se, šťastně se usmívá. To mu chybělo? Někoho šukat a né být šukán? Tak to bylo? Říkal, že ne, tolikrát to opakoval. Co když je i pravda to, že mě skutečně podvedl. Nedokážu od nich odtrhnout zrak, sluší jim to spolu. Sof vedle mě se podívá, kam to koukám a začne se smát. Normálně se směje a já nechápu, proč. "Vidíš, jsi ubožák, on se přes to už přenesl narozdíl od tebe." chvíli myslím, že slyším špatně, ale ten její pohoršený pohled. "Už je to s tebou k nevydržení, kvůli tomu, jak furt bulíš nemůžu spát. Měl by ses vzchopit, " asi zase nějaké ty její nálady, ale i tak to bolí. "Pokusím se, " šeptnu. Když dojedeme na místo, málem dostanu infarkt. My jdeme za tátou do nemocnice? Co...? Ne, určitě tam jen teď pracuje.

Tod je doopravdy moc milý, jen má nutkání mě všude tahat. Vždycky mě drapne za ruku a jdeme. Dozvěděl jsem se, že je o dva roky mladší než já. Neřekl bych to do něj. Vypadá mnohem mladší. „Chutná? " přikývl jsem a on se spokojeně usmál. Nakonec jsme šli k němu. Byt má hezky zařízený a všude má fotografie. Fotí prý pro nějaký časopis. Povídali jsme si celou noc a já se konečně necítil, tak zatraceně moc v háji.

Ne, leží tam na nějakém oddělení, je celý bledý, vyhublý a vypadaly mu snad všechny vlasy. Vyděšeně na něj dívám, ale on pohledem propaluje Sofiino bříško. "Tati, povídej, co se děje? Co ti je? Budeš v pořádku?" dostanu ze sebe. "Sof, co to má znamenat?" oboří se na ni, jako bych tu ani nebyl. "Co co má znamenat?" odpoví mu hned s pozvednutým obočím. "No to tvé břicho přece.""Tím se teď netrap a už nám pověz, co se děje." jen ho odbyde a on si zmoženě povzdechne. "Umírám." jedna jednoduchá věta, jedno jednoduché slovo. "Cože? Proč? Co ti je?" vyjeknu a on mě chytne za ruku. "To není důležité, kolik ti dávají?" řekne jakoby nic Sof. Proč je taková? "Asi měsíc a půl."

„Tak jo, tak jo! " se zvedlými pažemi se začnu smát a on ode mě ustoupí. „Pitomče," vydechnu udýchaně a on na mě zamrká. Je to už opět delší doba, co jsme se spřátelili. Vztah... Vztah by nám nešel. Já vztah nechtěl a on pochopil, že to nemá smysl. Ovšem jisté sexuální napětí tu bylo. To nemohl zapřít ani jeden z nás. Možná proto jsme spolu skončili v posteli. Kamarádi s výhodami. Vyhovuje mi to a mu taky. Když jsem s Todem, tak ani nemusím na Rosse tolik myslet. Vyprávím mu o něm a on mě poslouchá. Je to příjemné. Ross bude asi navždy součástí mé minulosti. Jen minulosti. Bolestně se usměju. Jen expřítel. Před týdnem jsem ho viděl s takovým hezkým klukem. Byl stejně vysoký jako já a a byl hezký... Asi je dobře, že jsme šli oba dva dál.

Potom, co jsme opustili tátův pokoj, jakoby se něco stalo, nevím. Náhle si sáhla na bříško a vytáhla jakýsi polštář, polštář! "Stále jsi stejný naivní hlupák jako před lety, není divu, že tě nikdo nemá rád a odchází od tebe! Za všechno můžeš ty! Ty nulo!" křikne a rozejde se k východu. Cože? Nic, nic nechápu... Co se to právě stalo? Ona, ona...Brandon měl pravdu. Jen se za ní zmateně dívám. Ona, to, ona, to ona všechno zničila! Co jsem jí udělal? Proč mě nemá ráda? Proč jsem jí věřil? Proč ji musím mít rád. Nevím, netuším jak, ale nějak jsem se dostal k opuštěnému mostu. Všechno je v koncích, všechno, se vším je konec, všechno jsem tak nehorázně posral! Přehodím nohu přes zábradlí a pak ještě tu druhou. Stačilo by tak málo, malinký pohyb a všechno by skončilo, ale ono ne."Hej! Kluku! Co to děláš?" ozve se zdálky cizí hlas. Já jen koukám před sebe a toužím se pustit, ale jsem na to až moc velký zbabělc. Navíc mě něco pevně zezadu obejme a strhne dozadu na sebe. "Kurva, co jsi si myslel?! Mohl jsi se zabít!" okřikne mě neznámý, který mě křečovitě svírá v náručí. "Nedělají to náhodou lidé právě pro ten účel?" špitnu. Jsem naprosto mimo. "Nekecej hovadiny!" Nějakou dobu jsme se tam takto váleli, než si byl jistý, že když mě pustí, tak se ihned nevrhnu přes zábradlí konečně vstříc smrti. Stojíme naproti sobě a koukáme si do očí. Je stejně vysoký jako Brandon, má krásné velké modré oči a neuvěřitelně blonďaté vlasy. Někoho takového jsem snad ještě neviděl. Na to, jak je malý, tak působí hodně autoritativně, ne jako Brandon. Rychle se otočím a bez jakéhokoliv slova uteču pryč. Ke svému autu a domů. Od toho dne už uběhlo půl týdne a já s nikým nepromluvil ani slovo, nikdo neví, kam Sof zmizela nebo proč všude chodím jako tělo bez duše. V práci máme nového šéfa a já to vypracoval na místo jeho asistenta, zítra ho mám poprvé vidět. Ještě přede dveřmi jsem se snažil nějak upravit, ale ony se náhle samy otevřely a já stál tváří tvář svému blonďatému.... zachránci. "Takže ty musíš být můj nový svěřenec, Ross, že?"Cože svěřenec?
"No, na tom mostě jsi byl výřečnějsí, pojď dál, vše ti vysvětlím." jen kývnu a pokorně přejdu před jeho stůl, kde mi řekne, ať si sednu. "Rossi, já jsem Tomas Geel." mluví se mnou jako s malým. "Budeš tu teď se mnou, ano? Víš, teď v této firmě pracuju jako tvůj vedoucí, ale i případný psycholog, kterého ty teď podle všeho potřebuješ." pokračuje a já jen překvapeně valím oči. "Nic mi na to neřekneš?" když se nedočká odpovědi, tak pokračuje dál. "Abys to dobře chápal, mám přítelkyni, ale i jakýsi přehnaný ochranný komplex, který se po tom, co se stalo na mostě, nějak přesměroval na tebe, nevím, jak to vysvětlit." Snaží se znít mile, ale já, já už nechci nikomu věřit. Když nebudu věřit nikomu, tak pak nebude problém v rozhodování, nebo ne? "Prostě a jednoduše, nehneš se ode mě a všechno mi vyklopíš. A opovaž se si ublížit!" a tím to začalo. Přes den s ním sedím v jeho kanceláři a funguju jako asistent. Pak jdeme na oběd, odpoledne si se mnou povídá o všem, teda, většinu času mluví jen on, ale i tak. Říká, čeho si všiml, co zjistil od Louise, Davida nebo Bena. Chodí k nám i se svou přítelkyní Sarah. Taky se mnou jezdil k tátovi, než nakonec opravdu umřel. Nesu to špatně, ale on tu pořád je a i se Sarah mě vždy obejmou. Taky často z dálky vidím Brandona. Není to pro mě hezký pohled. Už je s tím klukem tak tři měsíce. Přeju mu to, ale bolí to. A Tomas si toho všiml.

„Jo, jakmile skončím, tak se za tebou stavím a nezapomeň koupit jídlo, ty nenažrané prase," zasměju se do telefonu a položím to. Pohledem se střetnu s Benem a zakoulím očima. „Co je?" zavrčím zle a on sklopí hlavu a odsekne, že nic. „Tak na mě hloupě nezírej. " Pomalu se rozejdu s velkým tácem dovnitř. Máme tu menší oslavu. Nějaký malý fakan tu slaví narozeniny a já jim jsem plně k službám, bohužel. Po hodině únavného nošení věcí se jdu podívat za bábi. Poslední dobou je nějaká... Chová se divně, ale je jediná, kdo do mě nerýpe kvůli Rossovi. Táta. Vždy když se s ním potkám, tak začne s Rossem. Vadí mi to. Bolí mě to. Sem tam ho zahlédnu s tím blonďákem, ale je to jedno. Rozešli jsme se. Oba si žijeme své životy. „Nechceš čaj? " zavrtí hlavou a ukáže na židli. Nejistě se posadím. Jsem nervózní, mám nějaký průšvih nebo něco? „Co..." umlčí mě a pak se usměje. „Stěhuju se za dcerou a chci ti darovat tuhle kavárnu, "zazubí se na mě a já nemám slov. „A-ale..." nejsem schopný slov. S výkřikem ji obejmu a ona se mě snaží odstrčit. „Proč? " zamumlám nechápavě. „Protože potřebuješ nějaký cíl a miluješ to tu." Znovu ji pevně obejmu. Papírování proběhlo rychle a její stěhování ještě rychleji. Brzy jsem již vedl kavárnu sám, moc jsem toho nezměnil, až teda na to, že jsem najal nové pracovníky a udělal jsem posezení i venku. Chci, aby to tu bylo dokonalé.

Všiml si toho, sice mu to trvalo delší dobu, ale i tak to přišlo. "Proč nejíš?" první otázka ale žádná odpověď. "Rossi, už mi konečně odpověz, dochází mi už trpělivost." zavrčí a já sebou cuknu. Takhle se nikdy nechoval, kde se to v něm vzalo? "Rossi, už mě neser!" co se stalo? Co jsem zase udělal? Někdo zaklepe na dveře a rychle vstoupí. "Tomasi, musíme pryč, už si pro nás jedou!" přiběhne k němu Sarah a začne ho tahat pryč. Já jen dál sedím v kanceláři a nic nechápu. Kam odchází? Taky mě tady nechají? Ano. Jen sedím na židli před velkým stolem a koukám do prázdná. Náhle se všude ozvou sirény a křik. Co tady dělá policie?