Už nejsem dítě!

57. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

I tak měli pět minut zpoždění, než se ozvalo rázné zaklepání na dveře. "Dále." snažím se ovládat, ale dnešní den stojí za hovno a jde to na mě znát. Možná se ten majitel zalekl, protože se dobré dvě minuty nic nedělo, než se dveře otevřely a v nich nestál člověk, který mě už nikdy nechtěl vidět. Brandon. A hádám, že ten, kdo ho strkal do dveří byl jeho velmi schopný asistent. Hledíme si do očí, změnil se vypadá jako po žhavé noci. Ale teď má velmi překvapený pohled. "Máte zpoždění, takže být vámi to ještě víc nezdržuji!" řeknu naprosto klidně, i když ve mně se už zase všechno bortí. A to jen kvůli pohledu na něj. Ještě, že jsem se to už naučil tak perfektně skrývat.

Pokusím se udělat krok zpět, ale Josh mi v tom zabrání. Ruce se mi nepředstavitelně klepou. Je... Změnil se. Je ještě krásnější a je úspěšný, jsem rád, že je na tom tak dobře. Sednu si na židli. „O-omlouvám se, bohužel byla zácpa. " Řeknu tiše a pohledem těkám po místnosti. To bude dělat, že se neznáme? Josh musel vyřídit náhlý telefonát a tak jsme osaměli. „Rossi, já tě..." zmlkl jsem, když mě umlčel svým pohledem a svými slovy. Doopravdy chce předstírat, že mezi námi nic nebylo? Prostě... Začne povídat cosi o kroku vpřed a mě se chce smát. „Omlouvám se, už se to nestane, " slabounce se pousměju. Josh se po chvilce vrátil s omluvou a naše malá konference začala. Popisoval jsem mu své plány a snažil jsem se vydržet jeho upřený pohled. Nešlo to. Když jsem před dveřmi slyšel jeho hlas, nevěřil jsem, ale je to pravda. „Ne, Váš návrh mi přijde nesmyslný. Nezakážu tam kouření, je mi líto. Tohle je podnik pro dospělé, ne pro malé děti. " Poprvé mu za celý rozhovor začnu odporovat.

Snažil jsem se, hodně jsem se snažil chovat, že se neznáme, že je to minulost, ne přítomnost. Ale on... "Neříkám, že máte zakázat kouření všude. Na zahrádkách nebo terasách budiž, ale vevnitř prostě ne!" dělám, že jsem přeslechl jeho poznámku o dětech a ten jeho pohled. Tak moc mu chci říct, že už nejsem to dítě, za které mě má. "A chtěl bych jen podotknout, že to cukráren, které vlastníte chodí hodně rodin s dětmi, a že se rozšiřuje vidina zdravého životního stylu, takže tyto rodiny budou hledat podniky, kde se opravdu kouřit nebude. A podle mých záznamů, právě tyto rodiny v cukrárnách dělají ne jedno nezanedbatelné procento vašeho zisku, " zapíchnu do něj svůj chladný pohled, ze kterého nelze nic vyčíst. Ten jeho asistent začne prolistovávat nějaké papíry. "Má pravdu pane, " pronese profesionálně k Brandonovi.

Cuknu sebou. „Ne, nemá. " Vydechnu a postavím. Josh mě ale zatlačí zase zpět do křesla. „Chováte se neprofesiálně," zašeptá mi do ucha. „A co je mi po tom? " odpovím mu stejně vzetklým šeptem. „Ano, v cukrárnách zákaz o kouření schválím a kuřáci budou mít vyhrazený prostor, spokojený? " snažím se, ale nejde to. Nedokážu s ním mluvit a nemyslet na to, co se stalo. Je těžké necítit všechnu tu bolest a zášť. „Co byste navrhl ještě ke změně?" Začal vyjednávat jednotlivé věci a já buď souhlasil, nebo jsem razantně řekl ne a odůvodnil jsem to jasným argumentem. Stále jsem podupával nohou. Byl jsem nervózní, vystresovaný a zničený. Ozvalo se zběsilé ťukání na dveře, až jsem sebou polekaně cuknul.

Je strašné a ním sedět v jedné místnosti a to, jak podupává nohou, přímo mě to irituje. "Dále!" kdo to zase ruší. Ve dveřích se zase objeví má asistentka. "Co tu ještě chcete?! Neřekl jsem vám náhodou, že se máte okamžitě sebrat a už vypadnout!" zvýším hlas, že sebou trhne Brandon i ten jeho asistent. "Jen, zapomněla jsem vám dát podklady k této schůzce, sice máte smlouvy, ale grafy a..." začne vysvětlovat. "Slečno Rootrová, ani mi to nepřipomínejte!" vyštěknu. "Máte zatracené štěstí, že mám tak dobrou paměť, protože schůzka je téměř u konce. A už vypadněte!" dnes mě opravdu sere.Rychle se otočí a s tichým nashledanou odejde. "Tak, kde jsme skončili." řeknu směrem k Brandonovi, jakoby nás nikdo nevyrušil.

Změnil se. „Myslím, že se už můžeme dostat k hlavní věci. Důvod Vašeho zájmu financovat mé podniky a naše smlouva. " Spojil jsem ruce a kousl jsem se do rtu. Pomalu se to chýlilo ke konci. „Rád jsem Vás..." slova se mi zadrhla v hrdle a mrkáním jsem se snažil zahnat slzy. Jeho ruku jsem schválně přehlédl a nepotřásl jsem si s ním. S tichým sbohem jsem odešel a nevšímla jsem si naštvaného Joshe. Šel jsem rychle. Potřeboval jsem na vzduch. Pomalu se mě zmocňovala panika. Konečně jsem se dostal pryč z budovy a sesunul jsem se do auta. Tam jsem už slzy zadržet nedokázal. Pro něj ten rok vážně nic neznamenal, kdyby ano, nechoval by se jako děcko. Jsem jen naivní hlupák.

Smlouva je uzavřena a on odešel a já se můžu konečně pořádně nadechnout. Je, byl tak krásný, tak moc mi chybí. Všechno je to zpátky a já s pláčem jedu domů. Proč jsem ho musel znovu potkat? Zničí mě to. To, že je to moje vina, a to, že mě nemiluje.

Doma jsem se svalil na postel a Mou za mnou okamžitě přiběhl. Hladil jsem jej po hřbetu, kde to mě nejradši a snažil jsem se trochu vzpamatovat. Ozval se telefon a já to s obtížemi zvedl. „Ano?" překvapeně jsem se posadil. „Co po mně chceš?" Byl to David. Celý rok se mnou nekomunikoval, nic a teď najednou se tu milostivě objeví ? „Co chceš? " zamumlal jsem opět zlým tónem hlasu a on si nesměle odkašlal. „Chci tě pozvat na večeři a..." „Nechci, " položil jsem mu to a opět jsem se věnoval hlazení Mou.

Ležím doma na podlaze, koukám do stropu a snažím se dýchat. Tak rychle zničil mou roční snahu se z toho všeho dostat nebo aspoň zapomenout. Volal mi Ben, zval mě na večeři, prý jsme se dlouho neviděli, ale já mu řekl, že mám moc práce. No, pravda to je, ale jsem šéf a to já si určím, kdy ty papíry budu potřebovat. Teď nemám náladu naprosto na nic, za týden je roční výročí úmrtí mého otce a já přemýšlím, jestli tam chodit. Co kdybych náhodou potkal Sof a svět vybouchl. Můj svět by vybouchl. Už teď mám znovu chuť dokončit to, co jsem začal před rokem a Tomas mi v tom zabránil. Hold to chce ještě opuštěnější most.

„Proč ti na tom tak moc záleží! " zařval jsem naštvaně do telefonu, když už mě nebavilo mu ty hovory típat. „Chci tě prostě tu." „Rok. Rok jsi o mně nechtěl nic vědět, nikdo z vás. Vždyť jediný důvod proč jste se se mnou stýkali byl asi on, že? Jenže bez něj jsem pro vás byl nic a teď najednou, když mám peníze, tak jsme zase kamarádi? Vykašlali jste se na mě, takže já teď kašlu na vás. " S tím jsem ti zavěsil. Sebral jsem z věšáku bundu a vydal jsem se ven.

Jsem slaboch, šel jsem běhat. Běhal jsem dlouho a snad všemi ulicemi městečka, až, až jsem se dostal k mostu. Je to tu zase. Tak mě to přitahuje, bylo by to tak lehké a těžké zároveň. Tak mě ty pocity tíží, že mám pocit, že by to byly ony, co by mě stáhlo dolů a zabilo. To, ze jsem byl tak slepý, hloupý a naivní. Věřil jí, místo jemu. Branil ji místo něj. Zklamal jsem ho, ublížil jsem mu a to se nedá odpustit. To, že jsem chtěl, aby mě měla konečně ráda sestra, která mě vlastně celou dobu využívala a já to neviděl. To, to je jen chabá výmluva. Sednu si na zábradlí a houpu nohama nad temnou propastí, která by mi mohla dopřát klid.