Už nejsem dítě!

43. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

"Víš, jak jsi se to další ráno probudil pode mou a oba jen v trenýrkách? To jsme ještě nebyli spolu a tys nic netušil," začnu pomalu a je mi ze sebe špatně, jsem takový sobec, co sám sebe lituje."Mluvil jsi o tom, že jsem panic, a že bych své poprvé měl zažít s někým, koho miluju a milovat se s ní, a že to jde jen když to oba cítí stejně." povzdechnu si. Nechci mluvit dál. "Pak si začal o šuku, že šukat můžeš s kým chceš, že šukáš s tím, koho nemiluješ a jen si to užíváš. A pak, pak jsi se na mě vrhl s tím, jestli tě nechci ošukat. Začal jsi nás oba svlékat a líbat, já odmítl spolupracovat a zalehl jsem tě, začal jsi říkat, že tě nemám rád... Další den jsi si nic nepamatoval." dopovím a lehnu si tak, abych měl hlavu u něj v klíně a on mě začne vískat ve vlasech, je to tak uklidňující. "Moc mě bolelo to, že po tom, co jsi řekl, tak jsi chtěl šuk. Ale já tě miluju. Nevím, asi je to úplná pitomost kvůli tomu tak vyvádět. Promiň."

Bez emoce v obličeji jej vískám ve vlasech. „Ne to já se omlouvám. Teď, teď tě ale miluju ne?" Jen kývne a já již neodpovím. Nemůžu. Nakonec začne v klidu oddechovat a já stále zírám před sebe. Po tváři mi steče slza. Zabořím si tvář do dlaní. Vzlyky se derou z mého hrdla a já nedokážu přestat. Nikdy jsem si, nikdy jsem si nemyslel, že. Chtěl jsem jej znásilnit? Ne to ne... Proč ale. To to bere tak vážně? Ano, ano bere. Bojí se. Děsím jej. Nespal jsem celou noc. Nešlo to. Ráno jsem byl stále ve stejné pozici jako předtím. Ross se probudil kolem osmé. Slabě jsem se pousmál. „Jak ses vyspal? "

Usnul jsem a tulil jsem se k teplu, které z Brandona vychází. "No, asi lépe než ty, spal jsi vůbec?" usměju se na něj, když se probudím, koukáme si do očí a já pohladím ho po tváři.Má kruhy pod očima a vypadá unaveně. Asi tuším nad čím celou noc přemýšlel. "Miluju tě." špitnu, sednu si a obejmu ho. Jeho tělo se ke mně hned přitiskne a začne vzlykat. "Klid, klid, to bude dobré, je to za námi. "

„Ne. To... Promiň. " Odtáhnu se a setřu si slzy. „Jo, spal jsem. Taky jsem spal už přes den, ne?" Postavím se a začnu se oblékat. On mě začne pusinkovat na krku. Odtáhnu se. „Půjdu udělat snídani. " Vydám se do kuchyně. Nachystám tousty a Rossovi prášky. „Tady to je." Usměju se a donesu mu snídani přímo do postele. „Ne, já nechci. Včera jsem se přecpal té pizzy."

"Tak to určitě, když jsem včera, když jsi odešel, uklízel krabici s pizzou, tak bylo jasné, že jsi snědl ani ne jednu čtvrtinu pizzy." zavrčím a zapiju ty prášky."Sednout a jíst." rozkážu takovým tónem, že si opravdu sedne a vezme jeden toust do ruky. Když musím jíst já, on musí taky."Pak musím na dvě hodiny do školy na další zkoušky, ty zatím budeš doma odpočívat, a žádné ALE! Do práce nemusíš, něco k jídlu se tu najde, takže na nákup taky nemusíš. Tak si ještě schrupni." pohladím ho po zádech a přidám k tomu úsměv, aby ta slova nezněla tak tvrdě. Nechci na něj být takový, ale tady jde o jeho zdraví.

S námahou sním jeden toust. Snažím se mu nějak odpovídat. Komunikovat, ale moc mi to nekde. „Ať všechno zvládneš, "usměju se na něj a přijmu jeho polibek. Snažil se jej prohloubit, ale já se odtáhl. „Utíkej, ať nepřijdeš pozdě a neboj. Budu odpočívat." Pohladím jej po tváři a on odejde. Zabalím se do peřiny a dál koukám do stěny. Tělo se mi třese. Něco podobného mi řeklo už tolik lidí. Zasměju se. Buď jim přijdu odporný, nezorpovědný, hloupý, ne dost bohatý, ne dost skvělý... Ne dost všechno. A vždy to skončilo stejně. Všichni mě opustili.

Nechápu, proč dali dvě hodiny na pitomou slohovku. Mám to hotové a těď tu jen sedím, musím ještě více než půl hodiny čekat, než mě pustí domů. HM... Domů... Domov.... Už je to můj domov? Ne, jen Brandonův byt? Nevím, ale asi to tak bude. A co ten dům po mých rodičích? Kdy bude vlastně pohřeb? Nechci ho propásnout. Ať už je konec! To ticho mě nutí přemýšlet a to já nechci. Konečně, deset minut před koncem druhé hodiny, profesor oznámil, že můžeme odevzdat a jít.Spěchám za Brandonem... Domů... Otevřu dveře a zavolám do bytu, že jsem tady, ale nic se neozve. Že by mě neposlechl a šel ven? Procházím byt a najdu ho v ložnici. Spí stočení v klubíčku, objímá peřinu a na tvářích má zaschlé slzy. Co se stalo? Způsobil jsem to já? Shodím ze sebe bundu, lehnu se za ním do postele, obejmu ho a on se ke mně ze spánku pevně přivine. Jakoby mě už nikdy nechtěl pustit.

Otevřu oči. Už je doma. Po chvilce se odtáhnu. „Jak to šlo? Zamumlám a on se usměje a začne vyprávět. „To je úžasné! " na tváři mám obrovský úsměv. Jsem na něj vážně hrdý. Je doopravdy chytrý. Ne jako já. Sklopím pohled a posadím se. „Co kdybych nachystal oběd?" Začne protestovat, ale já neustoupím. Alespoň něco chci udělat správně. Posatvil jsem se a rozešel jsem se do kuchyně. Chytil mě kolem pasu. Otřásl jsem se. Znovu se mě snažil líbat, ale já nebyl schopný mu polibky oplácet. Nešlo to. Má ústa se nechtěla pohnout. V obličeji jsem měl stále ten nic neříkající výraz bez emocí. „Jdeme udělat ten oběd? "

Z toho, jak se chová mě mrazí. Už mě nemá rád? Už mě nemiluje? Co jsem provedl? Určitě je to kvůli včerejšku. Hnusím se mu a tak už mi nedokáže polibky opětovat."Dobře, " souhlasím a svěsím ramena. Oba vaříme na opačné straně kuchyně a vždycky, i když se ho dotknu jen omylem, tak ucukne a odtáhne se. Proč to dělá? "Brandone?" špitnu a on se ke mně ani neotočí, nezastaví se v krájení brambor, dělá, že mě neslyší.

Nechci, nechci to víc pokazit. Nechci, aby mě opustil. I tak to udělá. Bojí se... Říznu se do prstu a mlčky sleduju kapky krve, které stékaly po prstě dolů a dopadaly na zem. Vylekal jsem se, když se mě Ross dotkl. „Promiň, já. Nevnímal jsem. Byla to pravda. Byl jsem ve svém světě. Začne mi ošetřovat prst. „Nemusíš to dělat," špitnu a sklopím pohled. „Co? Já se ti nevyh!" zmlknu a zase se otočím. „Promiň, že jsem zase zvýšil hlas... Už to neudělám. " Budu, budu prostě nedělat nic a tak nic nepokazím, ne? Už se mě nebude bát. Nebudu mu připadat děsivý.

Řízl se, to kvůli mně. Zalepím mu to náplastí a pak ho na to jemně políbím. "Co se děje zlato? Co jsem udělal? Už mě nemáš rád?" vyjde ze mě bez rozmyslu, když uvidím ten jeho prázdný pohled.

„Co? Co to povídáš? Miluju tě, "zasměju se a políbím jej. Nechá se natlačit na linku. Kazím to. Dělá si kvůli mně starosti? Klesnu na kolena. „Doopravdy tě moc miluju, jen popravdě jsem fakt moc nespal a bolí mě hlava, tak jsem trošku mimo." Zazubím se a on se úlevně usměje. Nechci mu takhle lhát, ale co má jiného udělat? Zuby mu rozepnu zip u kalhot. Ch e mě odstrčit, ale já se zase pokřiveně usměju. „Notak, Rossi. Nech mě to udělat, vždyť jsi vzrušený. Tak proč ne? Udělám ti radost."

Kdy jsem se vzrušil? Proč se chová tak divně? "O to nejde, ještě před chvílí jsi mě nechtěl ani políbit. Měl bys odpočívat a ne se takto přemáhat." snažím se mu vysvětlit. Vypadá tak zraněně a já nevím, co dělat.

„Já se nepřemáhám. " Vydechnu. „Chci to udělat." Chystám se pojmout jeho penis do úst, ale on mě odstrčí. „A a neodmítl jsem tě políbit. " Postavím se. „Proč doopravdy nechceš?!" Ne... Nekřič. Nesmím křičet. Prohrábnu si vlasy. „To ty teď nechceš, abych se tě dotýkal. "

"To není pravda." jsem z toho zoufalý. Nevím, co mám říct nebo udělat, aby si to nevyložil špatně. "Já jen nechci, aby se ti přitížilo, předtím jsi mi žádný z polibků neopětoval a šel jsi raději vařit, to stejný ráno, včera večer. Já tě miluju, prosím, prosím, řekni mi, co se děje? Je to kvůli tomu včerejšku, že?"

„Ne! " vyjekl jsem bez rozmyslu. „Prostě jsem jen unavený a nějak. Nemám na nic náladu." Pomalu se do těch lží motám víc a víc. „Nech to být. Do večera budu zase v pohodě, uvidíš. Jdeme na tu večeři, ne? "Lípnul jsem jej na koutek úst a dokrájel jsem brambory. „Za chvilku to bude. Určitě to bude chutnat skvěle."

Nechce mi to říct, vidím, že ho něco trápí. Určitě za to můžu já, jako vždycky. "Určitě bude, když to vaříš ty." usměju se něj a nachystám nám talíře na stůl. Náhle se ozve zvonek. "Jdu tam." oznámím mu a jdu otevřít dveře. "Chci mluvit s Brandonem." spustí náhle Sof. "Proč?" zeptám se a ona mě probodává pohledem. "To tě nemusí zajímat."
"Ale ano, je to můj přítel! "
"A ty jeho?!"
"Proč jsi na mě taková?"
"Proč jsi mi zničil vztah a pak i svatbu a ještě ke všemu schrábnul peníze, které matka odkázala mně?!"
"Já ale..."
"Uhni mi z cesty, chci s ním mluvit!"
"Ne, není mu dobře, přijď jindy!"
"Beztak, že za to můžeš ty! Ničíš ho! Už od první chvíle, kdy jste se potkali, tak ho ničíš!"Křičíme na sebe a na zádech cítím Brandonův pohled. Nic neříká, jen tam tak za mnou stojí. "Já tě vidím Brandone!" osloví ho Sof. "Jsi nějaký zamlklý, že by tě bráška rozbil?"

-
Co k tomu více dodat, jsou to dva ňoumové. 😅