Už nejsem dítě!

13. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon:

To snad ne, ne, ne, ne! Snažím se nezačít brečet. Nic ke mě necítí. Nic, nic, nic. Netuším, co teď, je mi tak smutno. "Pojď ke mně." špitnu a on za mnou dojde s úsměvem a roztaženýma rukama. Obejmu ho a se ke mně začne lísat. Zvednu si ho do náruče a za jeho chichotání ho odnesu do ložnice, kde ho začnu svlékat. On se snaží zesléct mě a to mi trhá srdce. Pořád slyším ty jeho slova. Jen šukat nic víc nechce. Zesléknu ho do trenek a sebe taky. Je nedočkavý, chce mě líbat, sundat oběma ten poslední kousek oblečení. Ale to já neudělám. Nehledí na mé slzy a sápe se po mně. Zalehnu ho celou svou vahou, aby se nemohl hýbat. Snaží se vyprostit, ale moc se unaví a nechápavě zkoumá teď už mé spatřené slzy. 

„Proč brečíš? Ty se mnou nechceš svoje poprvý? Dyť tě mám rád. Moc rád... A ty mě asi ne. Nemáš. " Setřu mu slzičky a usměju se. „Ale to nevadí. Najdeš si někoho moc hodnýho, koho budeš mít taky rád." Zavrtěl hlavou a já se zasmál. „Mám tě rád a nikdy tě nechci ztratit. " Pomalu se mi zavíraly oči. „Zítra si dáme bonbónky," zamumlám tiše a on se uchechtne. Obejmu ho. „Tak krásně hřeješ."

Nic nechápe, vůbec nic. Nevidí, že s ním chci své poprvé, že to jeho miluju, ale sám to řekl, milovat se člověk může jen s osobou, která to cítí stejně, což on očividně není. Navíc je opilý, tak moc opilý, neví, co mluví natož, co dělá. Kdybych to udělal, sobecky si ho vzal, nenáviděl by mě, litoval by toho. A už teď jsem dost zlomený, nechci už další bolest, už ne. Usnu společně s ním a ráno mě vzbudí vyděšené vyjeknutí.

Zmateně jsem se díval kolem sebe. „Proč mám na sobě jen trenky? " začal jsem trošku panikařit a on se jen posadil a oznámil mi, že jsem se opil jako prase. „Omlouvám se. Zkazil jsem nám asi večer, co?" Zoufale si prohrábnu vlasy. „Nic si nepamatuju. Co se stalo? " Stručně vše popsal a já se zastyděl. Hodně jsem se styděl. „Promiň. " Chvíli bylo ticho, ale po jeho slovech jsem si přál, aby to ticho dál trvalo. „Ona se bude vdávat?" usmál jsem se na něj a vstal jsem. „To je úžasné!" radostně jsem se usmíval a začal jsem se oblékat. „Přijet? Ah. Nemůžu tady bábi nechat samotnou, všechno mi o té svatbě povyprávíš. " Úsměv mi z tváře nemizel, ale bolelo to. Hodně to bolelo.

Stručně tomu vyděšenému stvoření vysvětlím, co se dělo, ale zamlčím mu naši postelovou scénu. Nechci se o tom bavit, ani vzpomínat, bolí mě to. Raději změním téma. "Pojedeš se mnou do Francie na Sofiinu svatbu?" po tváři se mu rozlil úsměv, ale oči mluvily stejně jasně jako ty mé, s tim rozdílem, že já je umím číst. Ta bolest, která se v nich zračí i přes ten úsměv. "Ale, ale já tam nemůžu jet sám, budou tam rodiče a rodina, nechci jí ten den pokazit hádkou, kdy bude na všechny řvát a pak mě poběží hledat po celém městě..." zamumlu si spíš pro sebe a taky se zvednu z postele a začnu se připravovat do školy.

„Ach ano... Ale jak já tomu pomůžu? " lehounce jsem se ušklíbl. „Tvoji rodiče mě nikdy neměli moc rádi," připomenu mu, ale pak se zarazím. „Oprava. Tvoje matka mě neměla ráda, tvůj otec kupodivu ano. " Otočí se na mě a já k němu dojdu. „Chápej. Mám přijet na svatbu své bývalky, nic k ní už necítím, jsme jen přátelé, to bez obav, ale prostě... Já jsem pořád tam, kde jsem byl. Bez přítelkyně, bez pořádné práce, bez budoucnosti a s holčičím chováním." Poplácám ho po hlavě. „Tak jo, pojedu, ale jen kvůli tomu zpackanému večeru včera."