Už nejsem dítě!

10. Kapitola

Ross: osmnáct let, psán tučně

Brandon: dvacet pět let

Nechápavě koukám na dveře. Co? Nemoct chodit? Já? Ross je přece... Copak on... Začnu se oblékat a v rychlosti vyběhnu na chodbu. Rosse nikde nevidím... Na chodbě se otřesu zimou. Bábi ještě stojí před dveřmi. „Jen jsem si nechal puštěný film a Ross šel běhat! Moc se omlouvám za... Za ty zvuky. A... Jak jako užívat? Proč bych si měl s Rossem užívat?! A hlavně! Proč bych nemoh chodit já! " Jsem celý rudý. Jak ji vůbec mohlo něco takového napadnout? Jen zmateně zamrkala a pak jen mávla rukou a odešla. „Půjdu do práce." „Ne, vypadáš strašně. " Ještě víc jsem se naštval a zabouchl jsem dveře. Co sakra? Co to sakra bylo!

Celý rudý poslouchám jejich rozhovor. Je tak roztomilé, že si myslí, že z nás dvou by byl nahoře on. Je vidět, že mě má stále za malé dítě. Ale co já teď, on se usídlil v obyváku, a myslí si, že tu nejsem. Co když mě tu objeví? Bude se mu chtít na záchod... Pane bože, co teď? No, je tu okno, a jsme v prvním patře, jako kdysi u nás doma. Otevřu okno a podívám se dolů. Není to nějaká vyšší výška? A přistál bych se vedlejší ulici, ale po čem bych to měl zkusit slézt. Sice je naproti strom, ale nevím, nevím, jestli bych tam doskočil. Náhle se ozvou kroky a mručení směrem do koupelny. Ach, ne, ne, ne! Vylezu do okna a skočím. Snad se na ten strom trefím.

Začalo se mi nutně chtít na záchod. Pomalu jsem se tam vydal. Zrovna jsem si natahoval kalhoty zpět, když jsem vyděšeně zaječel a spadl jsem přímo na zadek. „C-co tam!? Ty! " Ross na mě koukal z koruny stromu. Doopravdy. Zvedl jsem se a znovu jsem pohlédl do větví stromu. Nikde nikdo. Zmateně jsem zamrkal. Možná mám horečku... A taky vidiny. Pomalu jsem se vrátil na gauč a tam jsem se svalil do klubíčka. Tohle fakt není normální. Ozval se zvonek a já zasténal zoufalstvím. Co zas?! Koukl jsem se kukátkem a zprudka jsem otevřel dveře. „Už jsi zpátky? "

Trefil jsem se, díky bohu. Ale jaksi se nestihnu v čas schovat, aby mě neviděl. Je tak bledý, měl bych se vrátit a řádně ho uložit do postele. Měl by odpočívat. Seskočím ze stromu a běžím ke kavárně a pak následně do bytu. "Ano, dnes to byla rychlovka a ty mazej ihned do postele, vypadáš příšerně." vybafnu na něj a on se ani nehne. Nevím, na co myslí, nebo tak, ale vyzvednu si ho do náruče a zanesu do ložnice. Do ruky mu vrazím už vlažný čaj a zakryju ho vším, co leží okolo. Sáhnu mu na čelo, hoří. A to si dělal před chvilkou dobře. Počkat... Neposadil jsem ho do toho? 

Moc jsem nevnímal. Navíc mi zase řekl, že vypadám hrozně. Jsou na mě zlí. Najednou jsem se houpal na jeho zádech. Naštvaně jsem do něj bouchl pěstí s tím, co si to dovoluje. Mířil do ložnice a já začal panikařit. Ne. Ne. Tam neee! Shodil mě přímo do mého spermatu a já myslel, že se rozbrečím. K tomu mě zaházel tunou peřin a lil do mě hnusnej čaj. Vzdávám to. Přestal jsem se hýbat a zavřel jsem oči. Odporné.

Steklo mu po tváři pár slz a já naprosto zkameněl. "Brandone, haló, co se děje? Proč pláčeš? Co tě bolí? Udělal jsem něco špatně? Ublížil jsem ti?" začnu vyvádět. On ví, že leží ve své nadílce, já vím, že asi leží ve své nadílce, ale on neví, že já vím. A co teď? 

„Nic! " zaječím. „Zmiz!" cítím jak to lepí a k tomu jsem se rozbrečel. Cítím se neskutečně trapně, třeští mi hlava a bezdůvodně řvu. „Promiň, není mi dobře... Prospím se. " Nakonec opustil místnost a já okamžitě vylezl z pod peřin. Fuj. Otřásl jsem se. Právě jsem ležel na svých dětech... Moje nejbližší setkání s nimi. Kdyby to zjistil... Propadl bych se hanbou a jeho bych stáhl sebou, protože jsem si všiml, že je hrozně moc stydlivý. Ale enormně moc. Skoro vždy je v mé přítomnosti rudý jako rajče.