Už nejsem dítě!

31. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

„Nemel blbosti, ty pako jedno tupý. " Něžně jej pusinkuju a hladím ho. Snažím se jej co nejvíc konejšit a uklidnit jej. Potřebuju ho odvést na jiné myšlenky. Zapadneme do pokoje a já ho povalím na postel. „Koukej se usmívat, jsi dokonalý a ten nejhodnější člověk, co znám. Miluju tě a jsi jenom můj. " Dál jsem jej líbal a hladil jsem jej. „Úsměv, Rossíku," olízl jsem mu rty a on se lehounce usmál.

Miluje mě, miluje mě! On to řekl! Kvůli tomu se prostě musím usmát. "Taky tě miluju." tečou mi z toho všeho slzy a já je nedokážu zastavit. Držím si ho u sebe a vzlykám. "Ale i tak, pokazil jsem Sof před svatební večeři, a to jí na tom tolik záleželo. Bojím se jít zítra na ten obřad. Je to její velký den a já jí ho nechci zkazit další hádkou. Takto si to určitě nepředstavovala, chci, aby byla šťastná, i kdyby to znamenalo cokoli. Už tolikrát jsem jí pohnojil plány, teď už ne, nemůžu." nemůžu své sestřičce zničit její vysněný den.

„Ty nic nekazíš. Jediný kdo něco kazí, je tvá homofóbní rodina. " Znovu ho políbím. „Půjdem tam a pak se konečně vrátíme domů, co ty na to?" Nestačil nic říct, ozval se totiž hlas jeho otce. „Můžu s tebou prosím mluvit, Rossi? " tvářil se smutně a nervózně. Konejšivě jsem Rossovi stiskl ruku. „Budu venku kdyby něco." Vrhnu pátravý pohled po jeho otci a vyjdu ven, kde si zapálím a spokojeně vyfouknu kouř do chladné noci.

"Co potřebuješ?" špitnu, už jsem radši neřekl to tati, nechci ho naštvat. "Chci se omluvit, jak za sebe tak i za mámu a babičky." začne nervózně. "A co to znamená?" "Že tě mám rád, mám tě rád synu, i když se ti líbí koule místo prs." usměje se na mě a kostrbatě mě obejme. "Řekni mi, proč nám volají ze školy? Máš nějaký průšvih, šikanují tě, nebo co se děje Rossi?" ptá se naléhavě a já mu konečně obětuju objetí. "Ne, tati, jen jsem si nechal posunout maturitu, budu maturovat za necelý měsíc, " sdělím mu a on mě od sebe odtáhne s vyvalenýma očima. "Aha, co tě k tomu vede? Vážně si myslíš, že to zvládneš?"zeptá se starostlivě a já kývnu. "Dobře, budu ti držet palce, už musím jít, řekl jsem ostatním, že jdu na záchod. A nedělej si z ostatních těžkou hlavu, jsem rád, že jsi si někoho našel, i když je to zrovna Brandon, " poškádlí mě a pak s mávnutím odejde. Tak přece jen mě má táta rád, ale to nic nemění na faktu, že se v naší rodině všechny ženy rády a opravdu nahlas hádají a já opravdu nechci zničit Sofiin den.

Zpozoruju, že se blíží a tak rychle a nenápadně odhodím cigaretu a uhasím ji. „Tak co? " usměju se a on se slabě usměje, ale vypadá šťastně. „No... Je to fajn chlap." Poplácal jsem ho po hlavě a on se ke mně přitulil. „Jsi jak přerostlé štěně, "vydechnu vesele a on mi olízne nos. „Ale notak," zasměju se a víc se na něj natisknu. „Chceš, abych se na tobě povozil? " zašeptám mu do ucha a on zalapá po dechu a rozhlédne se kolem. „Hezky pomalu a při tom tvrdě."

"Tady je někdo nadrženej, copak to tvému zadku ještě nestačilo? Vždyť sotva chodíš." ušklíbnu se a zmáčknu mu zadek. Z Brandona vyjde bolestivé zazkučení.

Zamračím se na něj a couvnu. „Nevymlouvej se na mě, "zavrčím a on se uchechtne. „A chodím... Tedy chodit zvládám... Zatím," zasměju se a schválně se na něj namáčknu. Ruku mu přiložím k rozkroku a začnu ho přes kalhoty dráždit, on se zoufale rozhlíží po okolí. Přeci jen jsme venku. Z úst mu ujde sten a já se nakloním k jeho uchu, které zkousnu. „Ale když nechceš, tak ne." S úšklebkem se odtáhnu a začnu kulhat do hotelu. Problém mi nezpůsobuje jen zadek ale taky i noha.

"Neprovokuj..." zavrčím a dívám se, jak odchází. Všimnu si, že ke kachní chůzi přibylo pokulhávání, to se mi nelíbí. "Brandone, tebe bolí ta noha, že?" dojdu k němu a zvednu si ho do náruče. "Lehni si, převážu ti to."