Už nejsem dítě!

34. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

To snad nemyslí vážně... Bože... Zatmí se mi před očima a mobil mi vypadne z ruky. Jak já ho miluju. "Ne, Brandone, není to tvoje vina, bylo toho na něj v jednu chvíli prostě moc, netrap se a radši za ním přijď, určitě tě rád uvidí." uslyším Louisův hlas. Otevřu oči a zjistím, že jsem zpátky ve své posteli v nemocnici a Louis mluví do mého mobilu, teda mluvil. "Co se stalo?" chytím se za hlavu, která mě nějak moc bolí. "Při tom honění jsi omdlel ty pako, ani nevíš, jak jsi ho vyděsil." Odpoví mi s vyčítavým úsměvem.

Po půl hodině, kdy sedím na posteli a snažím se přestat si nadávat se mi rozezvoní telefon. „Rossi! " celý vyklepaný, se mu začnu omlouvat a slibovat, že už to neudělám. Začne protestovat a já se nakonec zasměju. „Takže ty sis honil a omdlel jsi?" zamumlám. „A Louis tě našel a počkat. " Mírně zatnu pěst. „On tě viděl nahého?"

"Ale prosím tě, ne, měl jsem na sobě tu nemocniční košili, která mi při pádu sjela zpátky ke kolenům. Poznal, že jsem si honil díky nepořádku, který jsem udělal." stydím se, tak moc se stydím. "Omlouvám se, nechtěl jsem sebou seknout, zaskočil jsi mě." bráním se a on se směje. "Těším se, až tě budu mít u sebe."

„Netěšíš se spíš na můj zadek? " zasměju se a on jen cosi zahuhle. „Můj zadek i já se na tebe těšíme taky," vydechnu vesele a on se taky zahihňá. „Tak sladké sny, lásko. " Zavěsím a se spokojeným úsměvem se rozvalím na posteli. Jo, jsem šťastný.Ráno se hezky upravený a navoněný vydám pro Rosse. Kavárna je dnes zavřená, takže mám volno. Zaklepu na Rossův pokoj a vejdu. Vevnitř je Ross a jakýsi kluk. Vesele se baví, tedy až do chvíle než si mě všimnou. „Neruším? " Pousměju se.

Brandon, Brandon je prostě zlatíčko. Ráno jsem zjistil, že Louis zařídil, abych mohl jít opravdu dnes domů, a k té příležitosti se se mnou přišel rozloučit Mike. Ani nevím proč. "No, jo, jsi fajn, když nebrečíš a nesmutníš po tom tvém Brandonovi." dloubne do mě s úsměvem. "Ani nevíš, jak se mi ulevilo." špitnu a ještě víc se zamotám do peřiny, doufám, že mi Brandon vezme oblečení. "Ne, ne, zlato, pojď sem, už tu na tebe čekám." usměju se na něj zářivě. Je to, jakobych ho přivolal myšlenkama. "Takže vy jste ten slavný Brandon? Těší mě, jsem Mike, hodně jsem toho o vás slyšel, a myslím, že kdybych měl o vás slyšet ještě něco dalšího, prdne mi hlava." natáhne k němu ruku Mike.

Usměju se. „Těší mě. " Potřeseme si rukama a on se mi představí. Ross nás sleduje a já zaváhám. „Proč nejdeš?" zamumlám a on s rudými tvářemi odpoví, že nemá oblečení. „A... Aha. " Poškrábu se na hlavě. „Asi budeš muset jít v košilce a půjčím ti svou bundu." Zrudne. „Ale neměl bys tady mít to staré oblečení?"

"Možná ho má Louis, prý bylo hodně mokré a špinavé." špitnu a Mike se začne smát. "Hele, nesměj..." hodím po něm polštář a on s ladností uhne. "Minul jsi." rozchechtá se a radši odejde. "Jdu se podívat po tom Louisovi a pošlu ho sem." řekne mezi dveřmi a zmizí.

Sednu si k Rossovi a zašklebím se. „Budu muset jít za tebou a držet ti košilku, aby se náhodou nezvedla úchylové mi tě neokukovali, "zavrním a on se zamračí. Sednu si mu na klín. „Nezlob se." Zašeptám mu do ucha a začnu jej líbat a hladit. Tohle mi chybělo. Neskutečně moc. „Doma mě tvrdě ojedeš, "oznámím mu a instinktivně z něho slezu. Dveře se otevřou a dovnitř napochoduje Louis s Mikem a oblečením. Posmutním. Mohla to být hodně zábavná cesta.