Už nejsem dítě!

32. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Proberu se v bílém pokoji. Pohlédnu vlevo. Na židli sedí Ross a spí. S povzdechem si promnu obličej. Radši ani nechci vědět, co se dělo. „Rossi? " zachraptím, ale on dál sladce spí. Do místnosti vejde doktor a oznámí mi, že se mi do rány dostala infekce, ale vypadá to již v pořádku. Vše se už hojí, tak jak má. Propletu si s Rossem prsty. „Promiň, za starosti. "

Když jsme přistáli, vynesl jsem Brandona v náručí. Celý hořel a byl stále v bezvědomí. Na ranveji kousek ode mě stála sanitka a vedle ní Louis, který si ode mě Brandona hned převzal. Úplně jsem šílel, ale hlavní je Brandon. Pak naložili i mě s kufry a jelo se. Hned po příjezdu si ho Louis odvezl na nějaký mini sál a já byl odsouzen k nekonečnému čekání na Brandonově budoucím pokoji. Prý to byla nějaká hodně silná infekce, byl tři dny mimo. Říkali, že je jen vyčerpaný a proto se neprobouzí, ale já mám prostě strach. Celou dobu sem seděl u něj, nechodil do školy, ale drtil se, zatímco on spal. Jedl jsem jen minimum a to proto, že mě chodil kontrolovat Louis. Prášky jsem neměl, protože jsem neměl čas na to, abych vybaloval kufry. Probudil mě jemný stisk ruky. Co se to? Otevřu oči. Brandon. Protřu si oči. "Brandone..." šeptnu šťastně.

„Promiň, "šeptnu a pohladím jej po tváři. „Omlouvám se," kňournu a on mě něžně hladí po tváři. „Hrozně jsem... Pořád přidělávám starosti... Měl jsi svoje prášky? Měl jsi všechno? " roztřeseně ho hladím po ruce. Mám úplně sucho v krku. „Chci domů..."

Raději mu neodpovídám a jen se na něj usmívám, hladím ho po tváři. "Já taky, ale ještě si tu nějakou chvíli poležíš, abys šetřil tu nožku." usměju se smutně, nahnu se k němu a po takové době ho políbím. "Bál jsem se o tebe, tohle už mi nedělej."

„Promiň. " Užívám se dotek jeho rtů, odtáhne se, když se ve dveřích ozve zakašlání. „Rossi? Přinesl jsem ti ty léky." Ross sebou cuknul a já se zamračil. „Tys je nebral! Proč? " šeptnu naštvaně a ten chlápek se pousměje. To je ten, který se s ním líbal venku!

"Louisi..." povzdechnu si. "Jsem tu celou dobu s tebou, doma jsem nic nevybaloval, " skloním pohled do země a převezmu krabičku. "Díky. Louisi, ty už Brandona znáš, Brandone, toto je Louis, můj nový kamarád a zachráníš této nemocnice." představím je se sklopeným pohledem.

Jen kývnu. Nelíbí se mi. U srdce mě bodá a to se mi nelíbí ještě víc. Prý kamarád. Jasně. Nevěřím tomu, vím, co jsem viděl. „Jsi dost nezodpovědný, "dostane se mi jeho poznámky a já jen protočím očima. „Proč myslíš?" zabručím a on se jen zasměje. „Měl jsem možnost nahlédnout do tvé karty... Navíc ten zásah kvůli předávk... " „Není tohle snad soukromá informace!" vyjedu na něj.

"Cože?" vyletím ze židle, ale podlomí se mi kolena a já se na ni znovu sesunu. "A ty Rossi mě neser, musíš jíst." vyjede po mně a Brandon jen kouká. "Měli byste se hlídat navzájem. Víš kolik ten blbec za poslední dva měsíce zhubl? Jedenáct kilo!" vykřikne nabroušeně. "Co tě to zajímá a proč se díváš do našich karet!"

Vyděšeně zalapám po dechu. „Jedenáct kilo? " zamumlám a hlas mi mírně poskočí. „Co si sakra myslíš!?" začneme na sebe křičet a hádat se. „Proč se o sebe nestaráš?! " pomalu se to stupňuje, až vytáhne to předávkování. „Byla to jedna chyba, kterou už nikdy nehodlám opakovat! " Naštvaně si ho přitáhnu k sobě. „Ty se prostě budeš stravovat normálně, jasné?! "