Už nejsem dítě!

25. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon:

Co jsem to zase vyvedl! "Jsi v pořádku? Promiň, já nechtěl..." snažím se mu očistit obličej, ale přijde mi, že to ještě víc rozmatlávám. Kupodivu je Brandon potichu a vyčerpaně mě objímá. "Brandone, co chceš k večeři?" zeptám se, ale následně zjistím, že mi miláček usnul.V koupelně ho omyju a pak uložím do, postele. Cítím se slabě a unaveně, ale i tak začnu běhat po bytě, dobalovat, kontrolovat a pak něco ukuchtit k večeři. Už mám hotovo, opřu se o linku a napiju se ze sklenice vody, s kterou se horko těžko trefím do pusy, jak se mi ruce vyčerpáním třesou. 

Probudím se v posteli a okamžitě se vymrštím do sedu. Sakra. Začnu hledat Rosse. Násilím ho odvleču na gauč. „Proč musíš pořád něco dělat? Podívej se na sebe, jak se klepeš. Jsi úplně mimo. " Políbím ho na čelo a vydám se do kuchyně. Pitomec. Pořád aby se o něj člověk staral.

"Ale prosím tě, vždyť jsem v pořádku. A pojď za mnou, už jsem všechno nachystal, stačí už jen nastavit budík a být včas na letišti, " špitnu. "A na sporáku máš udělaná míchaná vajíčka." dodám a schoulím se do klubíčka. "Není tu nějaká zima?" špitnu, zatímco on chodí po bytě a všechno po mně překontrolovává.

Potom, co řekl jestli mi není zima jsem k němu přišel s teploměrem. „Máš zvýšenou teplotu, "povzdechnu si a zabalím ho do peřiny. „Teď se hezky prospíš," pohladím ho ve vlasech a lehounce jej políbím na čelo. Uvařím mu čaj a taky se dám do zdravotní polévky. Neotrávím ho... Snad.

Usnul jsem, spal jsem dlouho, hodně dlouho. Vzbudil mě jeho křik, že nestíháme, že jsme zaspal. Chci se zvednout, ale on po mně hodíš nějaké oblečení s tím, ať makám. Hodně mu záleží na tom, že jdeme na Sofiinu svatbu, že? Jsem oblečený a on mě i s kufry pakuje ven. Jen doufám, že někde v kufru jsou mé prášky. Utíkáme na autobus, on s batohem na zádech a já se dvěma kufry, aspoň se vyvažuju. Dorazíme na letiště a já mám konečně chvilku se rozkoukat. "Ehm... Brandone? Jsme tu o dvě hodiny dřív!"

„To je blbost, "vydechnu zadýchaně a překonroluju si hodinky. „Hele." Ukážu mu je a on se střídavě dívá na své a pak na ty moje. Následně mi přiletí pohlavek a poznámka, že mi jdou blbě. Naštvaně odneseme zavazadla na odbavení nebo kam se to nosí. Vůbec netuším jak to tu chodí. Najednou mě za nohu chytí jakési dítě a začne brečet. Zhrozeně to sleduju a třepu nohou. Co to je?!

Pane bože, co to je za blbce? "Copak se děje, princezno?" skrčím se k dítěti, jsem stále takovej malátnej a slabej. Holčička se přemístí na moji nohu a Brandon si ulevně oddechne. "Ale notak, princezno, pročpak pláčeš?" zeptám se jí a z nohy si ji vytáhnu do náruče. "Pane, já ale nemám mluvit s cizími lidmi." špitne potichu, kolik jí může být? Pět, šest? "Nepřipomíná ti to něco Brandone?" usměju se. "Já jsem Ross a toto je můj přítel Brandon." představím nás. "Já jsem Rose." špitne a utře si slzy. "Tak, teď už se známé, takže nám můžeš říct, co se stalo?" zeptám se znovu a ona začne popotahovat. "Maminka a maminka šly k letadélku a mě za nima nepustili." stěžuje si. Ach, ne, co teď? Všimnu si, že má malá něco napsané na ruce. Helemese, telefonní číslo.

„Je jako podepsaný balíček, "zamručím a Ross mě probodne zlým pohledem. Jen si odfrknu. „Tak já tam zavolám." Mezitím co mluvím s hystericky znějící matkou, tak Ross dělá hovadiny s tím děckem. Zaklapnu telefon. „Měli by tu brzy být, "oznámím s klidem v hlase a to děcko mě zas obejme. Nelíbí se mi to. Od jisté chvíle jsem si vybudoval odpor k dětem. Nemůžu za to. Dá se říct, že se jich štítím.