Už nejsem dítě!

33. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Jsem propuštěn. Vtipné je, že mě v pokoji vystřídal Ross. Chtěl jsem za ním jít, ale na jeho výslovnou žádost mě za ním nepustili. Ten Louis, pořád ho nemám rád, se mi ale snaží pomoct, ale Ross o mně nechce slyšet ani slovo. Jediné pozitivum na tom všem je to, že musí pravidelně jíst i brát pravidelně léky. Prý přibral... Je to dobře. Taky jsem zase začal pracovat, i přes zákaz, o kterém stejně nikdo neví. Můj den vypadá takto. Práce a sezení každý den s nějakou kytkou v čekárně před jeho pokojem. Ta mrcha mu tam nosí jídlo a vždy se tak zle usmívá. Určitě mu vykládá nějaké věci a já s tím nic nezmůžu. Absolutně nic a to mě činí zoufalým víc a víc. Taky na tom pokoji má spolubydlícího. Hezkého, mladého kluka. Obvykle se z tama už ani neozývá vzlykot ale smích a urážky na mou osobu od toho kluka. „Pustili tě tam dnes? " vedle mě se posadí Louis a já jen zakroutím hlavou. „Asi mu už ani neříkají, že tu jsem... Mohl bys mu dát tohle?" Dám mu do rukou květiny a vstanu. „Už mě nebaví, je pořád vyhazovat. " Mírně se zakymácím, ale ustojím to. Už moc ani nejím, vlastně jsem dnes měl jeden toust a sklenici vody. Asi se i v tomhle chci nějak Rossovi přiblížit.

Ležím na pokoji a jídlo mi nosí ta coura, ty její kecy, už jim ani nevěřím, opakuje to stejné stále a stále dokola a vymýšlí si další blbosti, jako že byla jeho první, první pusa, první holka, lži, lži a lži. Tenkrát byl se Sof, ale i tak mě to bolí. Nebýt Mikeho, tak bych se z toho zbláznil. Chci u sebe Brandona, chci ho obejmout, chci se mu omluvit, chci,aby mi to vysvětlit, ale ať se ptám, které chci sestřičky, odpověď je stejné, nikdo sem za mnou nechodí. Mike mě uklidňuje, že pokud ty sestry říkají pravdu, tak je ten můj strašnej kretén. Louise jsem neviděl od té chvíle, kdy jsem se tu probudil. Nechápu, proč tady musím být, když mi nic není a Brandon s tou nohou určitě pracuje. Jestli je to jen kvůli jídlu a braní prášků..."Ahoj kluci, jak se máte? Něco tu pro tebe mám Rossi." objeví se ve dveřích Louis s rudou růží.Mám jen vykulené oči a natahuju se pro ni, slyším, jakoby z dálky, jak se mi Mike směje."Je od Brandona. Každý den sedí na chodbě a čeká, až ho k sobě pustíš..." začne Louis vyčítavě."Ale já nikdy neřekl, že ho tu nechci, já ho chci, tady,tady u sebe." začnu i přes trny objímat růži a brečet. Celou tu dobu tu byl, tam za zdí a myslí si, že,že už ho nemiluju, že ho u sebe nechci."To určitě ta děvka, co nám sem nosí jídlo!" ozve se naštvaně Mike, ale já nepřestávám brečet. Chci, aby se zase všechno vyjasnilo, dalo se do pořádku a já mohl být s Brandonem. Ale, ale, co když on už nechce?

Hledím z okna a z úst se mi valí kouř. Další potáhnutí cigarety. Cigarety mi nahrazují všechny důležité věci... Je to fajn. Rozvibruje se mi telefon. Sof. Jen pokroutím hlavou a típnu to. Ono. Bolí to. Bolí to a já nechci, aby to bolelo. Chci, aby to přestalo. Ozve se domovní zvonek a já se vydám otevřít. Není to dobré. Ta noha... Pořádně na ni nemůžu došlápnout, kulhám. Vypadám směšně. Otevřu dveře a okamžitě je chci zase zabouchnout. „Co chceš? " zavrčím na ni hnusně a ona se jen slabě pousměje. „Chci si jen promluvit, zlato." „Já ale ne. " Chystám se zabouchnout, ale ona mi do dveří strčí svou nohu. „Prosím, Brandone. Chci se ti omluvit." „A za co, mami? Za celou tu dobu ignorace? Za to jak moc jsi ublížila tátovi? Nech mě prosím být." „Mám novou rodinu a chci, aby jsi do ní patřil. Máš dva sourozence... Notak, Brandone. Můžeš být jejich starší bráška. " Jen protočím očima. „Já do tvé rodiny nikdy nepatřil... Máš jak jsi řekla novou rodinu, tak jsi za ní a mě nech být. " „Byl jsi v nemocnici s nohou, měla jsem strach. " „Nelži." Bolí to. Bolí to všechno najednou zase slyšet. Zájem? Ona o mě? Těžko. „Tvému bratrovi je sedmnáct a tvé sestře je šest..." „Dobrou noc." „Kdykoliv nás můžeš navštívit! Chci ti ukázat svého muže, změnila jsem se, Brandone. " Podala mi papírek s adresou a odešla. Chtěl jsem to vyhodit, ale nakonec jsem to jen pohodil na stůl ke zbytku špinavého nádobí.