Už nejsem dítě!

3. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

„Hele, kde je? " zeptám se rychle Sof, když Rosse nikde nevidím. „Šel napřed," pokrčí rameny a já se na ni nechápavě dívám. „Děláš si sakra srandu? Je to malej kluk! " Rozeběhl jsem se ulicí a Sof jsem nechal za sebou. Jak může bejt tak bezstarostná, když jde o malé dítě? Zrovna jsem probíhal kolem jedné uličky, když jsem si všiml povědomé bundy. „Hej!" zařval jsem na dvě osoby a žena okamžitě Rosse pustila a rozeběhla se pryč. Pevně jsem Rosse obejmul. „Seš normální?! Chodit s cizími lidmi! Něco se ti mohlo stát!" Za mnou se ozvalo odkašlání a následně jsem byl odstrčen. Sof pevně objímala svého bratra. „Raději půjdeme..." povzdechnu si a propletu si se Sof prsty. Prcka pevně chytím za drobnou ručičku. „Opovaž se zdrhat! " Řeknu přísně a on jen rychle kývne.
.
. O tři roky později...
.
Už jsou to tři toky, co spolu ti dva chodí. Jsem rád, že jsou šťastní, ale mám pocit, že mě Sof už má ráda jen před Brandonem. Nebaví se se mnou, přestala chodit do gymnastiky a prostě mi chybí. Dnes jsou ti dva u Sof v pokoji a myslí si, že tu jsou sami. Já mám být u kamaráda jménem Sven. Sven je vymyšlený kámoš, rodiče si myslí, že je to můj spolužák a nejlepší kamarád, že to s ním trávím volný čas. Už tak dlouho říkám, že jdu za Svenem a místo toho někde cvičím přemety nebo běhám.Dnes je ale něco jinak. Domem se nesou divné zvuky a já se bojím, že Brandon Sof ubližuje, i když to by on nikdy neudělal. Ale zní to tak strašidelně.

„Sof, "zasténám jí do ucha a ona víc zakňučí. Zrychlím pohyb pánví a ona už jen slastně heká. Najednou se rozrazí dveře a já se vyděšeně otočím. Její rodiče tady přeci být nemají! Na prahu stojí vykulený Ross a nechápavě otvírá pusu do o. Okamžitě nás zakryju peřinou. „Sakra, Rossi! " vyjede na něj Sof a já jen protočím očima. Jasně. Zkazil nám chvilku... Jako už tolikrát. Ale je to dítě, k tomu její bratr. Neměla by se chovat takto zle. Ross se rozeběhl pryč a já po krátké hádce se Sof alespoň v trenýrkách vyběhl za ním. Našel jsem ho schouleného na posteli. „Hele, prcku, "zamumlal jsem nesměle a sednul jsem si k němu. „To cos teď viděl... Zůstane mezi náma." Kývl a já jej dál hladil po zádech. „Seš skvělej kluk a já tvou sestru miluju. " Zakníkl a já se víc usmál. „Jak poznáš, že někoho miluješ? No... Buší ti srdce, když jsi v její blízkosti, nemůžeš z té osoby spustit oči. Myslíš na ni každou volnou chvíli a může se ti o ní i zdát. Pro tu osobu bys vlastně udělal cokoliv, jen aby byla šťastná." Dál se usmívám a on na mě němě hledí. „Příště klepej, ok?" počechral jsem mu vlasy a vydal jsem k Sof... Odčinit své negentlmanské chování.

Já se, bál jsem se, že mé sestře někdo ubližuje, ale její pohled říká, že jediný, kdo jí ubližuje jsem já. Je mi z toho smutno. Schovám se pod svou peřinu a když si ke mně někdo sedne, tak nějak doufám, že je to má starší sestra.Bohužel to ona není. Je to ON.Zase mluvil a já přikyvoval. Jak už Sof několikrát řekla, jsem jen na obtíž. Ale to slovo, milovat, miluju, miluješ, musel jsem se na to zeptat. A to, co mi odpověděl mě pěkně zmátlo. Když jsem s ním, tak se cítím podobně, ale to on nemusí vědět, určitě bych ho tím rozlobil. Pak zase odešel, jako vždycky. Já něco provedu, on přijde, mluví a mluví a pak zase odejde. "Jdu za Svenem!" zakřičím ještě na celý barák a pak zmizím směr les a tam takový hezký palouk, který se dá dlouhou a pořád dokola obíhat.
.
. O rok později...
.
„Proč se k němu chováš pořád takhle? " vyjedu na ni. Dneska jsme spolu už čtyři roky a ona se zase musí chovat jako naprostá blbka. Mám toho dost. „Chtěla jsem nám jen udělat hezký večer, ale ty ne! Zase si ho musel jít utěšovat!" „Vždyť ho zmlátili! " „No a?" vyjekne a praští sklenicí o stůl. „No a? Taky mám dost toho jak se pořád slízáš s tím hajzlem a pomlouváš mě za zády!" ječíme na sebe jako blázni. Dlouho moc dlouho. Takovou hádku jsme ještě neměli... Nikdy. Vytahuje staré křivdy, nepravdy... Všechni zlé jde napovrch. Už dlouho nám to neklape. Miluju ji, ale... Už nemůžu. Vše co udělám je pokaždé špatně... Nechápu, co pořád kazím...Nakonec už jen sedíme vedle sebe. Hraju si se svými prsty a hledím do blba. „Bylo nám spolu ale hezky, "zašeptá a já kývnu. „Jo, to bylo." Políbím ji do vlasů. „Takže tohle... Bude to tak lepší. Zůstanem kamarády... Ale prostě... Ty nemáš žádný cíl do života. Já ano. Chci studovat, cestovat... A ty ne... " hledí mi do očí. Její slova tolik bolí. „Nebudu tě brzdit. Ani tě nijak nechci brzdit, " zamumlám. Propletu si s ní prsty. „Už prostě... Každej směřuje jinam." Zabreptá. „Mám tě moc rád, Sof. " Pousměju se a snažím se zahnat slzy. Rozchod jsem... Neplánoval. Ten rozhodně ne. „Já tebe taky... Ale už jen jako kamaráda... " kamaráda.

Uběhl další rok a já jsem na tom pořád stejně. Sestřička mě nesnáší. Ona, bude mít za týden narozeniny a já jí šel vybrat dárek. Šel jsem do zlatnictví. Seděl tam takový starší milý pán, který mi pomohl spočítat, kolik mám peněz, a spolu s ním jsem jí vybral takový hezký náramek z takových třpytivých kamínků. Určitě se jí bude líbit. Měl jsem z toho dárku radost a cestou domů jsem šel parkem, kde postávala u hřiště taková malá skupina lidí. Chtěl jsem je obejít, ale oni šli za mnou. Bál jsem se. Brandon mě občas, když čekal na Sof, děsil historkama, kde děti někdo unášel a tak. Začal jsem před nimi utíkat, ale oni mě dohnali a stáhli do uličky poblíž jedné výborné restaurace. Nevím, co po mně chcou, chtějí. Neunesli mě, jen do mě kopali a mlátili. Ale proč? Vždyť já jim nic neudělal a ani je neznám. Brečel jsem, hodně jsem brečel, bolelo to. Někdo šel zrovna okolo, pár, vycházel z té restaurace. Smáli se, bavili se, ale náhle jeden z nich zastavil a umlčel tu druhou postavu. Bál jsem se ještě víc, když neznámí vykročili mým směrem. Byl to Brandon a Sofie. On ke mně hned přiskočil a začal kontrolovat, jestli jsem zraněný a jak moc. Ona... Ona tam jen stála a mračila se. Vzali mě domů, Brandon mě utěšoval a doma i následně ošetřil a Sofie mlčela a zavřela se u sebe v pokoji. Pak jsem dělal, že spím a on odešel. Šel za Sof, ale neozývaly se odtamtud divné zvuky jako už tolikrát. Hádali se, moc se hádali, a to kvůli mně, jen a jen kvůli mně. Brečel jsem celou noc. Slyšel jsem snad všechna ta zlá slova. Ale i tak o pár dní později, v den jejích narozenin jsem dal náramek do ručně vyrobené krabičky, kterou jsem ozdobil tak, aby se jí líbila. Došel jsem k ní před pokoj a zaklepal. "Dále." ozvalo se a já vstoupil. Usmál jsem se na ni a chtěl jí popřát, ale ona, když mě viděla, začala po mně házet věci. "Vypadni! Zmiz někam a už se nevracej! Je to jen kvůli tobě! Kvůli tobě se mi nevěnoval! Byl to můj kluk, ne nějakej z těch tvých kamarádů, které jsem nikdy neviděla!" křičela a házela knížky, tlusté knížky, kterýma to opravdu bolelo. "Já nechtěl, já... Já ho viděl a našel první! Ty jsi mi ho vzalala! Ty můžeš mít kluků a kamarádů, kolik chceš a ty jsi mi vzala toho jediného!" křičel jsem zase já na ni. Bylo mi to tak líto. "Chtěl jsem být s vámi, chtěl jsem, aby mě měl rád on, ale i ty. Vždycky, když se něco stalo, tak ten, kdo za mnou přišel byl on, ale já vždycky čekal na tebe, ale ty jsi ani jednou nepřišla!" začal jsem brečet a položil jsem krabičku před sebe. "Všechno nejlepší." šeptl jsem a utekl. Kam? No zase za Svenem.