Už nejsem dítě!

36. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Pevně Rosse obejmu. „Tati... Ono... Rossově rodině se stala nehoda... Letadlo. " Zmlknu a Ross se zase rozpláče. „Zlato." Pohladím ho ve vlasech. „Udělám ti teď čokoládu a sníš si ty prášky, jo? " Kývne a já se přesunu do kuchyně. Společnost mu mezitím dělají ti dva. „Tady to je." Podám mu hrneček s čokoládou, koláč a ty prášky. Dohlídnu, aby prášky, které jsem několikrát zkontroloval, že to jsou doopravdy ony, spolkl jako první. Po té začal uždibovat koláč a upíjet čokoládu. „Bude to v pořádku."

Filip mě začal utěšovat, že on nemá rodiče, že je ani nezná, jelikož ho hned po narození hodili do babyboxu. Prý jsme si teď dost podobní. Skvělá slova útěchy. Brandon se vrátí s jídlem a práškama. Natahuju k němu ruce a on mi do nich vrazí prášky a pak jídlo, ale já chtěl obejmout. Poslušně jím, ale mám to kapku přesolené od svých slz, které nepřestávají téct. "Díky." špitnu a zalezu celý pod peřinu. Všichni tři se na mě tak lítostivě dívají, nevydržím to. Měl bych se pochlapit, postavit se k tomu čelem, začít zařizovat pohřeb a podobné věci.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Jak ho podpořit? Nic mě nenapadalo. Nic mi nepřišlo jako dobrý nápad. „Asi půjdeme a... Cokoli bude potřeba, tak pomůžeme, teď vás necháme osamotě. " Usmál se slabě Henry a objal tátu kolem ramen. Henry své rodiče miluje. Jsou to doopravdy úžasní lidé... Přijali mě i tátu úžasně. „Mějte se." Loučím se s nimi a Ross jen slabě kňourne na rozloučenou. „Lásko, bude to dobré. "

Odešli, ale kdo je nahradil? Babča se přišla podívat, co se děje. "Ten pláč je slyšet i u mě v obyváku, takže chlapci, co se děje?" vecpe se bez ostychu k nám do ložnice, odkud se v dohledné době nemíním vyhrabat. "Jak vlastně dopadla svatba? Byli rodiče tak strašní, jak ses bál Rossi? A co mají znamenat ty vaše pobyty v nemocnici?" začne se vyptávat a já se při zmínce o rodičích rozbulím ještě víc. Proč jsem o nich mluvil tak špatně? Jsou mrtví a já už se s nimi nemůžu udobřit, omluvit se jim.

Zoufale vyvedu bábi pryč a vše jí v rychlosti řekne. „To je mi skutečně líto, "povzdechne si smutně a poplácá mě po tváři. „Já jedu na týden k příbuzným a kavárnu zavírám na celý týden, tak abyste nemuseli do práce... Zvládněte to. Je to chudák." Zamumlá ještě a odejde. Já se vrátím k Rossovi. „Musíš se sebrat. Svět se nezbořil. Chtěli, aby jsi byl šťastný, ne?"

"Ne, to by nechtěli." zaskuhrám, ale snažím se zastavit slzy. "Slíbil jsem Sof, že se o všechno postarám." oznámím mu odhodlaně. "Ale nemám tušení, jak to udělat."

„Nebudeš se o vše starat sám. Je dospělá. Musí ti pomoct, navíc to bude muset i zaplatit. " Nechci na něj být hrubý, ale mělo by mu dojít, že to Sof zdědí asi všechen majetek. Měl by myslet taky na sebe. Ne jen na svou sestru. Pořád se nechává využívat.

"Ne, ne, ne, ona je teď zdrcená, měla s nimi výborný vztah, mnohem lepší než já. Bolí ji to určitě o to víc. Chci se o to postarat, nějak si je i tak udobřit." jsem tak blahový. "A nemůžu to nechat zaplatit jen ji, byla, byla to i moje rodina, i když se za ni poslední dobou nepovažovali."

„Sakra, Rossi! Ty si svou rodinu měl stejně rád jako ona! Ona narozdíl od tebe vydělává. Má prachy. Dokončila školu. Ona není děcko... " rozkřikne se na mě. „Ale já to s tebou myslím doprdele dobře. Zase se necháváš využívat. Tvoje rodina tě pořád jen využívala. Z čeho to chceš asi zaplatit? Pokud vím... Měli jste takový rodinný fond! Vemte peníze z tama. Vzpamatuj se." Přiletí mi facka a já naštvaně zatnu čelist. „Musíš se soustředit na zkoušky." Natáhnu k němu ruku. „Rossi. "