Už nejsem dítě!

5. Kapitola

Ross: osmnáct let, psán tučně

Brandon: dvacet pět let

Už uběhly tři roky ode dne, kdy se Sof rozhodla jet studovat do Francie. A je to taky rok od chvíle, kdy se tam rozhodla na trvalo zůstat a sehnat si tam práci. A ještě ke všemu jsou to tři měsíce, co jsem si jist, že mě holky nezajímají a že mé srdce je již zaplněno sestřiným ex, kterého jsem dva roky neviděl. "Mami! Jdu oslavit narozky za Svenem!" křiknu a vyrazím na své obvyklé místo. Ještě na to nikdo nepřišel, všichni mi žerou, že mám alespoň jednoho kamaráda Svena. Rodiče říkali, že jsou rádi, že nám to přátelství vydrželo tak dlouho. Navíc táta mě poučoval, že se nemáme hádat a prát o holky. Kdyby jen věděl. Táta žvaní o tom, jak balit holky a já myslím na majitele kšiltovky, která spává se mnou v posteli. Měl bych na něj zapomenout, ale nejde to, nejde mi to. Vždycky když se podívám do zrcadla, vidím, jak jsem vyrostl, jsem vysoký, vyšší než on. Teď to budu já, kdo mu bude říkat prcku. A síly jsem taky nabral, sám v lese na palouku. Někdy si říkám jaké pako obchází palouk po rukou a pak si vzpomenu, že to jsem já. 

„Ale notak, Liso! " zoufale jsem ji chytil za ruku, ale ona mi vrazila facku. „Je konec, Brandone. Pochop to." „Nemůžeš jen tak říct, že je kurva konec! " „Můžu! Mám jinýho, lepšího. Podívej se na sebe. Nemáš žádnou budoucnost." Pustil jsem ji a ona práskla dveřmi. Kolikátá už to byla? Vždycky mě opustí, odkopnou jako něco prašivého. Mám toho po krk. Copak nemám práci? Mám. Nemám byt? Mám. Tak co je pořád špatně? Uběhlo už zhruba sedm let, co se se mnou Sof rozešla. Od té doby jsem měl pár holek a všechny se se mnou nakonec rozešli. Nechápu to. Pořád to prostě nechápu. Nejsem sice žádnej manažer. Jen pracuju jako číšník v kavárně. Ale to stačí, ne? Uživím se... Ale ony si pořád představují něco lepšího. Jsou to jen zlatokopky... Zatracený zlatokopky. Zazvonil mi telefon a já překvapeně přijal hovor od Sof. „Co se děje? Dyť dneska jsme se nedomlouvali... Jo, už zas bydlím sám. Odkopla mě... Tvůj brácha? Sof, co se stalo?... Jo... Může přijít a chvíli u mě bydlet. Pošlu ti adresu... Chci to ale vysvětlit. " Položil jsem to a zprávou jsem ji obratem poslal adresu. Co se proboha stalo?

Už mě to vážně nebaví! To je furt a kdy nám představíš nějaké své děvče? Už jsi s nějakou spal? Dávej si pozor, aby z nás nebyli prarodiče! "Ale já nemám žádnou holku!" vybouchnu u narozeninové oslavy mých osmnáctin. "Jak to, že nemáš holku?" zastaví se nad tím mamka. "Protože nejsem na holky! Jsem na kluky! Jsem gay! Tady to máte! Jsem ten zkurvenej homosexuál, na které pořád nadáváte!" ujedou mi nervy, už jsem to nezvládl, už ne. "Ven! Zbal si a vypadni!" rozkřikne se celý rudý táta. "Vypadni ty jedna kurvo! Nechápu, že můj jediný syn je buzerant! Od teď se nenazývej mým synem!" Nechci to poslouchat, zdrhnu do pokoje a do cestovního kufru naházím veškeré své věci. Je jich minimum. Vyhodím kufr z okna a sám skočím za ním. Nemám potřebu kolem nich procházet, ne, ne, ne, ještě by mi sebrali zbylé peníze. Slzí mi oči a já s kufrem v ruce běžím k nejbližšímu automatu, musím si vybrat peníze, než mi zablokují mé konto. Hotovo, teď sedím pod mostem jako před jedenácti lety a brečím.Volal jsem sestře, ona jediná o tom věděla, řekl jsem jí to, když se mi snažila pořád dokola dohazovat svoje kamarádky. Teď je kvůli mně celá na větvi. Od té naší velké hádky po rozchodu s Brandonem se ke mně chová úplně jinak. Je jako vyměněná, pořád by se jen starala a teď se o mě bojí. No, a kdo by se nebál, kdyby se z minuty na minutu stal z jeho mladšího sourozence bezdomovec. 

„Takže ho vykopli? Kvůli čemu?... Proč mi to nechceš říct? " naštvaně jsem na ni syčel do telefonu, ale ona mlčela. „Kašlu na to. Jdu ho vyzvednout k té autobusové zastávce. Měl by teď dojet, ne?" Dostalo se mi souhlasu a tak jsem zavěsil. Řekne mi to pak doufám teda sám. Vylezu do té odporné zimy zabalený jako koulička. Hřejivá koulička a dojdu o blok dál na onu autobusovou zastávku. Opřu se o značku a čekám. Foukám si do rukou a snažím se nerozeběhnout se zpět domů. Konečně v dálce spatřím autobus. Vyhrne se tam kopa lidí,ale jeho nikde nevidím. Kdosi mi zabrání ve výhledu a já se snažím podívat za tu osobu, jestli mi neproklouzl. Ozve se odkašlání a já kouknu nahoru. „Ehm, ano? " zeptám se zmateně a ustoupím o krok. Takhle mám výškově strašnou nevýhodu... A bolí mě za krkem.