Už nejsem dítě!

12. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Všechnu vinu vzal na sebe, jakobych snad čekal něco jiného. Když si na mě sedne, zpanikařím, vždyť jsem pod tou peřinou nahý. A on si na mě jen tak sedne. Odstrčil jsem ho až moc tvrdě, nechtěl jsem, aby spadnul, to ne. Jeho slova a chování bolí. On mou bolest nevidí, myslí si, že se zlobím. Ale on mi těmi doteky, pošťuchováním dodával naději, že by, že by přeci jen z toho mohlo jednou něco být, ale ne, on si to neuvědomuje, pro něj to nic neznamená. Je mi do breku. Kvůli Brandonovi, protože to bolí a on si myslí, že jsem naštvaný, že mi to vadí. Nevím, netuším, co dělat. 

Tiše jsem si pískal a hleděl jsem do stropu. Proč se tohle vlastně děje? Rozezvonil se mi telefon a já to zvedl. „Sof? " zamumlal jsem a ona hned odpověděla. Začala se vyptávat a já ji pomalu odpovídal. „Tak mu zavolej, zrovna ležím." Típnu jí to a vydám se k velké skříni, kde na sebe nasoukám bílou košili a nějaké slušnější kalhoty a sako. Učešu se a vydám se do obýváku. Zrovna domluvil a položil to. Tvářil se divně. „Zvu tě na večeři, přijmeš mou nabídku?" zamrkám a nabídnu mu ruku.

Náhle mi zazvonil mobil, volá Sof. "Co jste si udělali?" první otázka, kterou na mě vybalí. "Jen menší nedorozumění." špitnu. "Sof, rozhodl jsem se, maturovat dříve, nevadí?" změním téma. "Víš, Rossi, bráško, brášulíne. Jsem zasnoubená! Chci, abys přijel. Budu mít svatba jako ve filmech. Budou tam všichni, ale já chci, abys přijel ty i s Brandonem. Pošlu ti ještě info ve zprávě. Jsem tak šťastná." vykřikuje do telefonu a typická Sof. Ale stejně tomu nemůžu uvěřit. Ona se bude vdávat, a chce mě na svatbě. Zaplaví mě štěstí, které ale za pár okamžiků vystřídá strach a neklid. Budou tam rodiče. Nenadéle se vedle mě objeví Brandon, vypadá skvěle a sexy, jakoby šel na rande. A naprosto mě vykolejí, když se zeptá mě. "Já myslel, že máš s někým rande, když ses takhle vyfikl. A nejedli jsme teda nejedl jsi před chvílí mé vynikající rizoto?" zasměju se malinko, abych zakryl nejistotu a stydlivost, přeci jen tu jsem stále nahý a připomíná mi to předešlé události, takže jsem i rudý. Super.

„Tvé rizoto bylo sice vynikající, ale berme to s nadhledem. Nebo zajdeme pouze na víno. " Otočil jsem se, protože mi došlo, že je stále nahý. „Bereš?" Ozvalo se jeho souhlasná odpověď a rychlé kroky. Po půl hodině se konečně objevil. Nevím proč. Rychle jsem se otočil. Srdce mi tlouklo jako splašené, do tváří se dostávala červeň. Co je to se mnou? Měl černou košili, která potrhávala jeho svalnatou hruď a úplé kalhoty. Vypadal sexy. Hodně sexy. „Snad se nechystáš balit holky, "zasmál jsem se a zamknul jsem za námi. Když kolem mě procházel, tak mě ovanule jeho vůně... Jsem doopravdy nějaký divný. Takhle bych přemýšlet... Už je toho na mě asi moc. „Tak tedy." Přerušil jsem trapné ticho. „Co by sis dal za víno, když jsme už tedy jedli." Cuknu sebou, když mě strhne k sobě a mě tak nepřejede auto. Jsem natisklý na jeho hruď a šok je z mé tváře naprosto patrný. „Omlouvám se, "zašeptám a naprosto celý vyvedený z míry. „A, a děkuju." Jsem jako kus mramoru a on mě pevně svírá v náruči. Nějak. Nechce se mi od něj. „Buzeranti! " ozve se výkřik a on mě se škubnutím odstrčí. Jacísi výrostci si na nás ukazují a smějí. Nějak. Naštvalo mě to. „Držte huby vy malí smradi! " zařval jsem na ně a popadl jsem Rosse za ruku. „Pojď. "

Dobře, jdeme ven, spolu, oba oblečení jako na nějaké rande. Jdeme po ulici a on se víc věnuje zahájení konverzace než autu, co se řítí přímo na něj. Nechci ani myslet na to, co by se stalo, kdybych si ho k sobě tak rychle nepřitáhl. Kruci mohl být mrtvý. Pevně ho objímám a nepouštím, je to tak příjemné. Náhle ale uslyším křik Edwarda a jeho party. Jsou to čtvrťáci a myslí si o sobě bůh ví, co. Ti se budou divit, až já odmaturuju a oni ne. Ale i tak od sebe Brandona odstrčím. Ne, že by to vadilo mě, já ho miluju, ale mu, mu to nemůžu udělat, aby si na něj ukazovali a dívali se na něj přes prsty i přes fakt, že není a nejspíš nikdy nebude gay. Při odchodu pustím jeho ruku, pro jistotu, navíc bych mu ji asi teď zlostí rozdrtil a to nechci. V tichosti dojdeme k nějaké restauraci, kde nám Brandon objedná červené víno. Mezi námi je ticho.

Kroužím prstem podél okraje sklenice. Trapné... Ke stolu se přimotá jakási prsatá číšnice a začne poutat Rossovu veškerou pozornost na sebe. Štve mě to. Hodně mě to štve. Nalil jsem do sebe další sklenku a pokračoval jsem. Proč mi to sakra tak moc vadí? Tohle mi vadit nemá... Vytrhne mi sklenku z ruky a já se zamračím. „Co je? " Jen si odfrkne a já protočím očima. Doopravdy vysněné rande... Rande? To není rande! To je... Schůzka. Doprdele. Zoufale jsem zakňoural. Jsem opilý, vím to. Zase se sem přitočila ta prsatice. Povzdechl jsem si. „Lásko? Včera ta noc. Bylo to dokonalé. Moc děkuju." Oba se zarazili a já mu dal pusu na koutek rtů. Odtáhl jsem se a ta ženská s nevěřícným výrazem odešla.Jen jsem pokrčil rameny. „Vypadal jsi, že ti její společnost není příjemná. Jsem ti jen pomohl."

Tak strašně moc pije, ale kvůli čemu? Má v sobě tak pět sklenic vína a mračí se. Furt sem leze číšnice a vyvaluje na mě ty své prsa, nechutný. Vidím, že si chce Brandon znuvu nalít, ale už mu to nedovolím, proč jsem já teď ten rozumnější? "Mýlím, že ti to dneska stačí." odfrknu si a zavolám tu otravnou číšníci, že zaplatíme. Ale to co vypustí z pusy ve chvilku, kdy k nám ta ženská přicupitá mě úplně zmate. Nevěřícně na něj koukám a nechám se od něj už podruhé políbit. Líbí se mi to. Třeba si kvůli tomu alkoholu uvědomil, že mě má rád, že jsem mu bližší a chtěl by se mnou něco mít. Zažene to ve mě naději. "Proč jsi to udělal?" špitnu a doufám ve svou vysněnou odpověď, která ale nepřichází. Naděje zmizela, on ji rozežehl a hned na to zadupal. Tak moc bolestně. Proč mi to dělá? Nic neříkám, slzí mi oči, ale rychle zaplatím a za jeho otázek, nadávek a opileckého žvatlání si ho hodím přes rameno tak, aby mi neviděl do obličeje. Už neslzím, suveréně mi tečou slzy. Rychlým krokem vyrazím k nám do bytu.

Celý svět se se mnou točil a kýval. Chtělo se mi zvracet a trochu i brečet. Žárlil jsem. Žárlil jsem, protože nevěnoval pozornost mně ale jí. Tohle není normální. Ani trošku. I on mě jednou odkopne. „Polož mě na zem! Nejsem malé děcko! Polož mě! " vztekal jsem se a kopal jsem nohama. S žuchnutím jsem dopadl na zem. On se na mě ani nepodíval a šel pryč. „Tak si jdi! Já tě nepotřebuju! Slyšíš mě!?" postavil jsem se na nohy. Byli jsme před kavárnou. Vztek, nechuť a pocit viny. To bylo to,co se ve mně teď míchalo. Nechci tam s ním být. Otočil jsem se a kyklavou chůzí jsem se vydal na opačnou stranu, než šel on. Nepotřebuju ho.

Celou dobu sebou házel a já už nevím, co dělat, tak ho položím na zem. Jdu do bytu s domnění, že jde za mnou, ale on ne. Zjistím to až po deseti minutách, kdy na něj čekám u dveří. Je mi to divné, tak s obavou, jestli se mu něco nestalo, vyběhnu zase k místu, kde jsem ho nechal. Není tam, nikde, zmizel, zmizel! Co mám dělat? Je ožralej, nasranej a pryč. A je to má vina, měl jsem ho pustit až v bytě. Ale já ne, já musím být sobec a chtít ukončit to bolest a utéct od toho, od něj. Jdu ho hledat, musím ho najít, křičím jeho jméno. Pane bože, neodpustím si, jestli se mu něco stalo nebo stane...

Asi jsem... Asi jsem se ztratil. K tomuto závěru dojdu po obcházení stromu. Nemám tušení, kde jsem a je mi zase zima. Najednou mě někdo chytí a obejme. „Nech mě! " zaječím na Rosse. „Ne..." Začnu zvracet a on jen tak, tak uskočí. „Je mi zle, "zakňourám a sednu si na zem. V kabátu si najdu bonbóny a sním je. On na mě nevěřícně zírám. „Rossi? Ty jsi panic?" zvedl mě ze země a já se s ním vydal za ruku domů. „Jsi, nebo ne? "

Naštěstí jsem nehledal dlouho. Byl o dvě ulice dál a asi pět minut se točil okolo stromu a naštvaně pokřikoval, že to snad není možný, že je to tu pořád stejný. Ach jo. Radši k němu dojdu, chytnu ho a obejmu. Asi špatný nápad. On začne ječet a následně zvracet. Jen taktak stačím uhnout. "Ani se ti nedivím, zasloužíš si to, neměl jsi to tak přehánět!" rázně odpovím a zaraženě koukám na osobu, která před ani né minutou zvracela a teď se tu cpe bonbóny. Myslel jsem si, že mě dnes už nic nepřekvapí, omyl. Velký strašný omyl. Na jeho otázku radši neodpovídám a za ručičku ho vedu zpátky do bytu. Už je pozdě.

„Ty se stydíš! " vyjeknu a když dojdeme do bytu, tak ho přimáčknu na stěnu. „Víš, že svoje poprvé bys měl strávit s tím koho miluješ a ten někdo by tě měl taky milovat." Opřu se o něj. Jsem oproti němu tak maličký. Olíznu si rty a následně se kousnu do spodního rtu. „Ale šukat... Šukat můžeš s kým chceš. Ani se nemusíte milovat. Stačí si jen užít. Jo, jo. Užít." Vyděšeně na mě hleděl a já se usmál. „Chtěl bys mě? " roztáhnu ruce a o krok ustoupím. „Chtěl bys se mnou šukat? "