Už nejsem dítě!

15. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Bohužel jsem nedoběhl tak daleko, jak jsem chtěl, jelikož se mi znovu zatočila hlava a já se sesunul k zemi. Zůstanu ležet, jelikož jsem na jakési polní cestě, a dívám se přes slzy na hvězdy. Kolik je to už let, co se usídlil v mém srdci a nechce odejít? Proč ho odtamtud nedokážu vyhnat? Zazvoní mi mobil, zase. Myslel jsem, že je to zase Brandon, ale na obrazovce svítí jméno Louis. "Haló?... Cože! A tys ho nechal?... Debile!... Co když se mu něco stalo?... Ne, jsem chlap a chlapi nebrečí... Jo, miluju, ale on mě ne... No, vím to, protože si dnes nabrnkl jednu zdravotní sestru... Ne, neležím právě na zemi... Ne, prosím tě... Ale já nevím, co mu říct, jak mu to říct... Vyhodí mě!... Sakra Louisi!... No, dobře, můžeš pro mě přijet... Zdar." tipnu to a dál se dívám do nebe. Asi mám kamaráda. Prý mi to pomůže vyřešit. To těžko. Neopětovaná láska vyřešit nejde. Po asi patnácti minutách přímo přede mnou zastaví auto a z něj vyskočí Louis. "Ale kámo, brekem si tu svou prdelku nezískáš." Mrkne na mě a začne mě zvedat na nohy. "On není žádná prdelka, navíc to nemá cenu, měl a ještě bude mít hromadu přítelkyň a gaye nemusí, protože se ho už jeden pokusil znásilnit. A já od něj nechci, nechci, aby mě nenáviděl." jak lehké je vyklopit všechno úplně cizímu člověku. Jedeme autem k Brandonovi bytu a po cestě si povídáme. Louisovi je dvacet sedm, má manželku a nedávno se sem přistěhovali. Prý mu připomínám jeho synovce, který umřel při autohavárii. Je to milý chlap. "Prostě mu to řekni..." poradí mi, když vystupuju z auta. Začnu se potichu smát. "Ale to není tak jednoduchý." povzdechnu si s úsměvem. "Ale je... Dívej, já jsem ty a ty jsi ten tvůj." ukáže s úsměvem na sebe. "Brandone, už dlouho ti chci něco říct... Miluji tě." hraje a s úsměvem si mě přitáhne k sobě, našpulí legračně rty a dělá, že mě líbá, přitom se mého obličeje vůbec nedotýká. Musím se tomu smát. Takhle to udělat, tak Brandon uteče a ještě mi dobrovolně přenechá celý svůj byt. "Díky, měj se." rozloučím s ním a on mě obejme. "Jasně, a někdy mi zavolej, budu jen rád." usměje se, nastartuje zas motor a jede domů za svou manželkou. Nadechnu se a doufám, že je Brandon v pořádku doma v posteli. Vyjdu schody a otevřu si dveře. Skoro zakopnu o jeho boty. Dobrý, je tu. Dojdu do ložnice, kde se opřu o rám dveří. Vypadá to, že spí. Vezmu pohozené berle a opřu je z jeho strany postele o noční stolek. On se ani nepřevlékl, pako.

Stál u mě. Hlavu jsem měl pod peřinou a slzy mi tekly po tváři. Proč to tak bolí? Rukou jsem si sevřel látku pyžama. Proč? Už vím... Asi se prostě nemůžu smířit s myšlenkou, že už vyrostl. Ano... Ano, tak je to. Pousmál jsem se. Takhle to je. „Už jsi tady? " zamumlal jsem, když jsem ucítil dotek na svém těle. Ozvala se tlumená nadávka a vyjeknutí. Nezvedl jsem se. Nepodíval jsem se. „Takže? Proč jsi utekl a nechal jsi mě tam? Ještě jsem kvůli tobě spadl na zem." Neodpovídal a já zavřel oči. „To je jedno. Dobrou noc." Slzy se zase tlačily do očí. Co je to se mnou?

On je vzhůru a spadl kvůli mně? Zase jsem to pokazil. Byl jsem sobecký a utekl, už zase! Proč se nepoučím? "Není to jedno, ale já, já ještě nejsem připraven ti to vysvětlit. Moc se ti omlouvám, nechtěl jsem ti ublížit, měl jsem, měl tam zůstat s tebou, ne zase utíkat, moc se omlouvám." špitnu a chci se rozejít, do obýváku, k mému starému známému gauči. "Ne, já, já nebrečel, ne, to se ti muselo zdát." pohladím ho po ruce, kterou mě chytl.

„Když už mi lžeš, tak si alespoň konečně lehni. " Stáhl jsem jej na postel a konečně jsem se na něj podíval. „Jo, já bulel. Bolí mě ta noha." Zabručel jsem a on sklopil pohled. Zadíval jsem se na jeho rty a z úst mi vyšel naštvaný sykot. Cuknul sebou a já se zasmál. „Copak? " Lehnul jsem si na záda a ruce jsem si dal za hlavu. „Nebudu se svlékat, nechci. " Zase začal naléhat. „Nejdu ani do sprchy! " Chytil mě za ruce. „Navíc se ani zvládnout umýt sám nezvládnu." Bylo ticho... To neudělá ne?