Už nejsem dítě!

44. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Konečně se proberu a stoupnu si před Rosse. Na tváři mám neutrální výraz. „Neřvi tu a laskavě neurážej mého přítele. " Zle se zasměje. „Ale prosím tě, stejně tě odkopne, každej tě vždycky odkopl." Zatnu čelist a ona se uchychtne. „Beztak spolu ani. " Přitáhnu si Rosse do vášnivého polibku. Prsty mu tahám vlasy a plně si to užívám. Odtáhnu se a ona na nás znechuceně zírá. „Žádné peníze nedostaneš, jdi otravovat život někomu jinýmu. " Chystám se zavřít dveře, ale ona vejde dovnitř. „Podívej se na sebe. Ten tvůj..." zasměje se. „A jéje." Pomalu se uklidňuje. „Omlouvám se. Chovám se jak kráva. Je toho na mě moc." Obejme Rosse a rozpláče se. Začne se mu omlouvat a on již brečí taky a usmívá se. Nevěřím jí to. Tisknou se k sobě a já jsem tu navíc. Necítím se dobře. „Můžu s tebou mluvit, Rossi? " kývl a zavřeli se v ložnici. Musel jsem... Nemůžu nevědět, o čem si povídají. Natiskl jsem se na dveře a poslouchal jsem. Jediné štěstí bylo, že Sof neumí šeptat. „Rossi, ty ses s ním pohádal?" Ross jí vše začal líčit. Proč? Proč jí to říká? je to naše věc. Je jí až moc zblblý. „Páni... Je to skoro jako kopie mé a jeho hádky." Nastalo ticho a já zoufale zatnul pěsti. „Taky jsem mu řekla něco podobného jako ty jemu a no. Od té doby se choval strašně... Strašně odtažitě? Prostě. Hlavním důvodem rozpadu našeho vztahu byli tohle. Prostě mi nic neříkal. Lhal mi. Já nechtěla jsem to nikdy vytahovat, ale... Ale... Našel si pak jinou. " Dál už jsem to nehodlal poslouchat. Jestli mě Ross zná, pochopí, že o tom, že jsem měl jinou, lže. Nenávidím nevěru. To před tím ale... Jen jsem se snažil být lepším. Snažil jsem, snažil jsem se nebýt takový jako před tím, aby mě neopustila. A stejně. Já se jen snažím být lepším. Sedl jsem si na gauč a vytočil jsem tátovo číslo. Potřebuju si jen nerušeně popovídat.

"Ale, ale já to nechápu...proč se tak divně chováš?" jsem rád, že si s ní o tom můžu popovídat, ale přišla přece za Brandonem a ne za mnou. "Já se nechovám divně, to on se chová divně, nejdřív mi zavolá, že chce peníze za to, že tě tu bude mít a pak...proč myslíš, že potřebuju ty zděděné peníze. Jsme teď díky tomu s Nickem na mizině." rozpláče se a já to nechápu. Vždyť takový Brandon není, milujeme se. "Ne, ne, ne, to ty se chováš divně a říkáš o něm tak zlé věci."
"Ty jsi strašný naivní moula, ve všech se snažíš vidět to dobré, i když v nich nic dobrého není." zakroutí hlavou a zvedá se k odchodu. "Pohřeb bude za týden v devět ráno v kostele v naší čtvrti, snaž se nic tentokrát nezkazit." pronese zase chladně a jde pryč. Co to bylo? Co se to děje?

Vyšla z pokoje a na mě vrhla pěkně odporný pohled. „Tati, tak já budu končit, díky, díky za všechno. Už je mi líp. " Položím to a zvednu se. Dojdu za Rossem do pokoje a sednu si k němu. „Co chtěla?" položím mu ruku na koleno, ale on ji setřese. „Rossi. "

"Já, já nevím..." jsem zoufalý, zmatený a smutný. Setřesu jeho ruku z kolene a chytnu ji do té své. Začnu si ji prohlížet. Jsou jen dvě možnosti. Buď mi lže Sof nebo Brandon. Buď mě má ráda sestra nebo kluk, kterého miluju. Co je pravděpodobnější? "Ona, ona mě nemá ráda, viď?" šeptnu. Kdyby mu Sof opravdu posílala peníze, tak by tak nedřel a neničil si zdraví. Nedává to smysl. Kdyby měl někoho jiného, tak by s ním musel trávit nějaký čas, ne? Vždyť jsme pořád spolu. Ale proč by mi Sof lhala. Stisknu mu ruku a on mi tou druhou setře zbloudilé slzy.

Nemluvím. Nemám, co bych řekl. Nevím, co dalšího mu řekla. Je to na něm. Je na něm jestli pozná pravdu. Nemá cenu hlasitě ječet, že to já nelžu, že to ona je ta zlá. Musí si na to přijít sám. Pohladím jej po tváři. „Oběd už je hotový, "vstanu a on mě tiše následuje.