Už nejsem dítě!

6. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon:

Zle se na mě dívá a já se tedy obětavě postavím. „Tenhle byt má dva pidi pokoje, koupelnu a kuchyň. Potřebuješ k tomu snad google mapy? " povzdechnu si zoufale a opřu se o linku. Začne cosi hrabat v tašce a pak to zapije vodou. „Ha! Drogy!"vyjeknu a skočím mu na záda. On se mě snaží setřást, ale já se držím jako klíště. Nakonec skončíme oba hluboce oddechující na zemi. Sedí na mně a já ze sebe zadýchaně vypravím s jistými pomlkami poznámku o tom, kdo koho chce vlastně znásilnit. V tu chvíli mě pustí, jako by se popálil a vydá se do ložnice. „A mě bude jako zvedat kdo? "

Zapiju prášky a ten cvok mi skočí na záda. Opravdu by mě teď zajímalo, kdo z nás je tu to dítě. Blbneme, snažím se ho nějak setřást, tak abych mu neublížil. Nakonec oba skončíme na zemi a on pode mnou. Připomíná mi ty Sofiiny narozeniny, jak jsme se pohádali a já se pak s Brandonem potkal v lese. Tenkrát jsem se vychloubal, že mám větší svaly. No, tenkrát to pravda nebyla, ale teď už ano. Sedím na něm a usmívám se nad tou vzpomínkou, ještě teď mám u sebe tu jeho kšiltovku. Pak z něj vypadne něco, co mě vykolejí. Já nechtěl? On to poznal? Je to tak vidět? Rychle se z něj zvednu a uteču do ložnice, kde si vezmu věci a přesunu se zpátky na gauč. Po cestě ho téměř zašlápnu, jak se válí po zemi. "Jsi dost velký a silný, abys ses zvedl sám, ne?" mrknu na něj a na oko se usměju. Upřímně, jsem plný strachu, že to zjistil a já budu zase vyhnán.

„Hej! Kam neseš ty věci? " nechápavě ho sleduju, jak obsazuje můj gauč. „Řekl jsem, že tady spát nebudeš." Naprosto mě ignoroval a zalezl si pod deku. „Ty... " zasyčel jsem a lehl jsem si na něj. Vedle něj už totiž nebylo místo. Začal cosi mumlat a stěžovat si. „Ticho." Chci mu prohrábnout vlasy, on ale mou ruku srazí stranou. Překvapeně se na něj dívám a po jeho dalších slovech z něj slezu. „Ne, nejsem teplej. Nechtěl jsem se po tobě sápat... Jen... Kašli na to. Promiň a dobrou noc." Zalezl jsem do své ložnice. Už to není děcko, je jasné, že být v objetí jinýho chlapa mu nemůže být dvakrát příjemný. Jen... Mohl to říct i slušně.

Lehne si na mě a já nevím, co mám dělat. Je mi tak hezky, když na mě leží, ale strašně mě bolí, že pro něj to nic neznamená. Tak strašně rád bych ho nechal, ale o to víc by pak bolel vyhazov od něj. Ani si to neuvědomuje a ubližuje mi. Chytnu jeho ruku a podívám se mu do očí. "To jsem tak sexy, že se po mně tak sápeš?" vypadne ze mě ne zrovna příjemným hlasem. Naštval se a odešel. A takhle to většinou dopadá, když se chci s někým spřátelit. Něčím ho tak naseru, že odejde a pak se mi vyhýbá. Hodinu se převaluju na gauči a nemůžu usnout. Nejde to. Jsem tady, v domě kluka, který ve mně vzbouzí všechny ty pocity. On spí jen o pokoj dál. Kdybych se nebál, mohl jsem s ním spát v jedné posteli. Podívám se na hodiny vedle okna do ulice. Dvě hodiny ráno. Co? Už? Povzdechnu si a vstanu. Nemám to cenu. Vytrhnu kousek papíru ze sešitu. "Promiň, vrátím se, kdyby něco, tak zavolej." připíšu tam ještě své telefonní číslo a podpis a vyrazím ven. Potřebuju si zaběhat. Zkontroluju si mobil v kapse a zmizím v temných ulicích, snad si to přečte až ráno a bude si myslet, že jsem vyrazil ráno a ne teď... Pff, to by určitě byly kecy.

Probudil mě jako vždy budík a já se v obvyklých pět hodin ráno vyhrabal z postele. Zamířil jsem automaticky do koupelny a tam jsem si dal sprchu, která mě probrala a taktéž jsem spáchal ranní hygienu. Dojdu do obýváku a k mému překvapení kde nic, tu nic. Naštvaně a i vyděšeně vydechnu. Seberu papírek ze stolu a následně ho zmuchlám do kuličky. V kolik sakra odešel? A kam šel? Pro sebe si mumlám nadávky a nakonec se dál chystám do práce. Zrovna chci vzít za kliku, když se ozve klepot. „Kdes byl! " zařvu mu do obličeje a on překvapeně couvne. „A fuj... Děsně smrdíš," zamávám si rukou před nosem. „Musím do práce a ty určitě do školy, tady je klíč... Ještě tě budu muset představit bábi... Aaaa. Je toho moc... Už musím. Měj se. "