Už nejsem dítě!

38. Kapitola

Ross:  psán tučně Hanka124

Brandon

Nechtěl jsem ho nechávat samotného, já jsem nechtěl být sám, zvlášť když to připomněl. Sednu si v kuchyni ke stolu a přetočím si na konec toho videa. "Za co jsi dostal trest?" ozve se znovu. "Protože jsem vás políbil, paní, " ozve se tiše a zlomeně. Trest za polibek, tak to je strašné. Já myslel, že i líbání patří k sexu a tak. Radši už to celé vypnu, nelíbí se mi to. Nelíbí se mi, co to udělalo s Brandonem. Stoupnu si ke dveřím ložnice. Jsou slyšet tichoučké vzlyky, opravdu skoro neslyšitelné. Je tak citlivý, prožívá to s tím chlapcem z videa. Otevřu dveře a vzlyky utichnou, dělá, že spí. Taky dělám, že si myslím, že spí a vlezu si do postele za ním. Tiše a opatrně, jakobych ho nechtěl vzbudit, si ho přitáhnu do objetí a přikryju nás peřinou.

Natisknu se na něj. „Rossi? " šeptnu nakřáplým hlasem a on zamručí. Křečovitě stisknu v ruce jeho tričko. Žmoulám ho v rukou a stále se nemám k tomu to říct. Řeknu mu to...„Já...ten kluk na videu... Já..." nedokázal jsem to. „Dodíval ses na to? " Jen kývl a já se zachvěl. „Myslíš, že si to... Že ten trest... Víš. Ona. Ona ho sbalila v baru a on ji pak začal líbat v jejím bytě, osahávat ji a jí... Myslíš, že to bylo špatné? "

Jak může vědět, že ho sbalila v baru? Snad, snad... Ne, ne, to není možné... Přitisnu se mu na záda. "To, to, to jsi byl ty?" špitnu a cítím jen, jak kývne. "Zlato, zlato... To jsem nevěděl..."

„Jak bys to mohl vědět? "zavzlykám a pokusím se zvednout. „Jsem odporný," pokusím se odtáhnouz, ale on mě k sobě přivine. „Bojím se. " Zakňourám a on mě pohladí po hlavě. „Mně se to doopravdy nelíbilo. Přísahám. Já nechtěl." Celý se klepu. Nechci se takhle třást. Jsem chlap. Měl bych být v pohodě.

Držím si ho u sebe."Klid, Brandone, klid, věřím ti, nemáš se čeho bát, já tě ochráním. A už nikdy nechci slyšet, že jsi odporný, protože nejsi, jsi ta nejkrásnější a nejmilejší bytost, co znám, " šeptám mu do ouška a snažím se ho uklidnit."Promiň, že jsem to nevypnul hned, jak jsi chtěl." povzdechnu si smutně a obrátím si ho směrem k sobě."Miluju tě a nechci dělat nic, co by tě bolelo, nelíbilo se ti nebo tak. Opravdu tě miluju, a už nedopustím, aby se ti něco stalo." opakuju mu stále dokola a dívám se mu do těch jeho uplakaných oček.

Snažím se uklidnit. Pochlapit se. Chovám se jak malé děcko. Místo nějaké silácké řeči se na něj akorát víc natisknu a tiše mu děkuju a šeptám mu, jak moc ho miluju. „Chceš se pomilovat? " zeptám se po chvilce a on zaváhá. „Oba se potřebujeme uvolnit." Navíc je mi strašně. To on je na dně a místo toho mě musí konejšit.

Váhám. "Nevím, jestli je to teď ten nejlepší nápad, " pohladím ho s úsměvem po tváři. "Co si udělat pak hezký večer?" zeptám se. "Půjdeme na večeři, pak třeba do kina a na konec bychom mohli tady, když budeš chtít. Oba zkusíme zapomenout na to, co nás trápí."

„Tak, tak dobře. Takže teď půjdeme do kina a pak na večeři a pak... Pak se uvidí. " Usměju se a vstanu. „Dobře. Půjdu se nachystat a opláchnout obličej." Usměju se na něj a následně zalezu i s oblečením do koupelny. Nějak. Pomohlo mi to svěření se mu. Začnu se oblékat a po zaváhání si na sebe navleču i ty kalhotky s dírkou na zadku. Neměl by o nich vědět. Asi.

Jsem rád, že souhlasil. Má pravdu, oba se potřebujeme uvolnit, ale podle mě, sex sám o sobě by nepomohl. Chce to nějakou světlou chvilku v tomto nepříjemném dni. "Jsi připraven?" zavolám do bytu. "Co bys řekl na restauraci Carpe diem?"