Už nejsem dítě!

14. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Snad se již kapitola zobrazila.

„Nic ti do toho není, "odseknu vztekle a začnu vytahovat jídlo z ledničky. „Co?" vyjeknu, když mě chytí za zápěstí a přitáhne si mě k sobě. „Nedovolím, aby si na mě nějaký spratek otvíral hubu! " Mám doopravdy vztek. Neskutečný vztek. „Mám se uklidnit? Já, že se mám uklidnit?! Ty se vzpamatuj!" Zkroutí mi ruce za zády a já se nemůžu ani hnout. „O co ti jde!? " Hledí mi do očí a já jeho pohled už déle nesnesu. „Nechci ti to říct..." Taky proto, že se to týká i tebe.

Nechápu, proč je tak rozladěný, teď už prostě potřebuju vědět, co se děje. Chytnu si ho a přitáhnu blíž, je strašně napjatý a rozčilený. "Co se stalo?" zkusím to znovu, ale po jeho odpovědi nevím, jestli myslí mě, nebo někoho jiného. "Brandone, uklidni se a řekni mi už, co se děje." naléhám. Zuří, strašně zuří, ale mě už taky dochází trpělivost, tak ho chytím tak, aby se nemohl hýbat. Koukám mu upřeně do očí. "Chci ti pomoct." o to mi jde, miluju tě a chci ti tak moc pomoct, ale to ty nechápeš. "Ale proč mi to nechceš říct?" zavyju zoufale. On začne kňourat a vymlouvat se. "Pokud mi to neřekneš, tak se jdu zeptat babči." pohrozím a on se kouká do země.Pustím ho a jdu ke dveřím, ale jsem vzlyknutím a objetím zezadu zastaven.

Zabořím mu hlavu do zad. Netuším, co se to se mnou děje. „Jen... On... Víš jak jsme šli včera na tu večeři... Uráželi tě... A a měli odporný řeči. Nejsem žádná kurva a ty taky ne. To jsem to měl nechat jen tak? Může být rád, že jsem mu nevrazil. " Dál ho pevně objímám. To hlavní jsem mu řekl, nic jiného a podrobnějšího vědět nepotřebuje. „Bábi ani neví kvůli čemu jsem to udělal." Nedokážu ho pustit. „Já... " Vlastně... Nedokázal jsem snést myšlenku na to, že mě vidí jako kurvu, že jeho vidí jako kurvu. Že po mně chtěli, abych jim vykouřil ptáka.

Tak ti těm kreténům nedaruju, hned zítra si je podám. Toto neměli dělat. "Brandone... Ty nejsi žádná kurva, jsou to jen omezenci, kteří se vyžívají v tom někoho ničit. Jsem sice rád, že jsi se nenechal, ale příště přemýšlej a třeba jim nasyp projímací prášek do objednávky." uslyším za sebou slabé uchechtnutí a jeho objetí ještě zesílí. "No, tak, Brandone, tohle neříkej...pojď, najíš se a pak si půjdeš schrupnout. Zítra bude určitě líp." bude, protože Edward neví, co ho čeká.

Dál se k němu tisknu. „Proč se o mě tak staráš? " zašeptám a on jen pokrčí rameny. „Nic nedělej, já se omluvím. Bábi... Nejspíš by mě fajt vyrazila." Zoufale se usměju. „A já nic jiného neumím. Můj život je doopravdy ubohý. " Otočil mě k sobě a zvedl mi bradu do vzduchu. „Na tu svatbu s tebou teda pojedu a pořádně se tam ožerem, "zasměju se a pohladím ho po hrudi. Po chvíli mi dojde, co dělám. Jak se to vlastně chovám. „Uhm. Promiň za způsobené problémy." Vyprostím se z jeho sevření a začnu dochystávat ono jídlo.

"Ne, nemáš ubohý život, máš práci, fajn šéfovou, byt a přátele. Nemyslím si, že takhle vypadá ubohý život." zvednu mu bradu a podívám se mu do očí. Na jeho další odpověď kývnu a s úsměvem si užívám, jak se mě dotýká. Ale náhle přestane, omluví se a odejde do kuchyně. Já se jdu raději do ložnice učit. Zrovna, když se učím nová slovíčka do angličtiny, tak se z kuchyně ozve hlasitá rána, hned po ní tupá rána a pak vyděšený křik. Rozběhnu se tam a nestačím věřit svým očím. "Brandon! Brandon! Jsi v pořádku?" na co sakra myslel, a proč má zapíchlý nůž v noze?!