Už nejsem dítě!

9. Kapitola

🎉🎉🎉!! Novoroční dárek!! 🎉🎉🎉

Ross:  psán tučně Hanka124

Brandon

Naštvaně mručím a začnu šmátrat kolem sebe. S převalením na záda přijmu hovor, ale oči nechávám zavřené. „Ano? Brandon Finnian u telefonu. Jane? " nahlas si povzdechnu. „Co je?" S ní to byla  jen jednorázovka. Nic vážného. „Jak já mám vědět, jestli sis tu nenechala kalhotky? "... Zoufale se posadím. „No a co, že byly krajkový? Kup si nový... Fajn, fajn, podívám se. Vydrž." Vyhrabal jsem se z postele a s mumláním nadávek jsem začal prohledávat místnost. „Mám je. " Zatočil jsem s rudou krajkou na prstě. „Jo, zítra se stav." Položil jsem to a hodil kalhotky na stolek. Zalezl jsem si zpět do postele. „Promiň, že jsem usnul. Dodíval ses na ten film? "

Volala mu, asi jeho holka, nevím. Bolí mě to a ty kalhotky! Ten jeho klidný výraz a to, že se zítra staví... Bolí mě to, hodně to bolí. Nemělo by to bolet, vždyť je to jen kamarád, kterého nenapravitelně miluju. "Ne, v pohodě, jdu si zaběhat." vyjeknu a rozběhnu se tentokrát k nezamknutým dveřím. Rychle si nazuju boty a utíkám pryč. Nechci, aby viděl ty slzy, nechci, aby mě utěšoval, nechci, aby se mě vyptával.

„Ale... " bouchly dveře. „Je noc." Dořekl jsem a vyděšeně jsem se začal oblékat. Zbláznil se? Nemůže v takové zimě pobíhat jen tak venku, navíc sám! Oblékl jsem se a vyběhl jsem ven do zimy. Volal jsem jeho jméno. Byla mi zima, začal jsem kašlat a motala se mi hlava. „Rossi!" zařval jsem snad už po sté. Zase nic. Už takhle pobíhám jak dlouho? Dvě hodiny? Začal jsem se ploužit domů. Tedy... Pokusil jsem se o to. Problém však nastal ve chvíli, kdy jsem zjistil, že nevím, kde jsem. Umřu tady...

Tečou mi slzy, potřebuju to ze sebe všechno dostat, abych před ním pak třeba nevybouchnul a neprozradil na sebe něco hezkého. Doběhnu si k paloučku a jelikož je zima, rozhodnu se běžet hned na zpatek, jelikož mi cesta sem trvala skoro hodinu. Budu si muset pak vymyslet nějakou dobrou výmluvu, proč jsem utekl. Jak mu to vysvětlím?

Sedím na lavičce a pomalu usínám. Nikdy jsem zimu nesnášel moc dobře. Najednou se mnou cosi zatřese a já sebou cuknu. „Našel jsem tě, "zasměju se a úlevně vydechnu. Moc ani nevnímám, co dělá. Jen je u něj hezké teplo a já se na něj víc natisknu.Probudím se až ráno. Zavalený snad pod tunou peřin a taky... Jsem nahý. Hlasitě pšíknu a vyhrabu se ven. Zrovna se otevřou dveře. „Co se stalo?" zahuhňám přes ucpaný nos a on se otočí. Otráveně kolem sebe omotám deku a dojdu k němu. „Hej?"

Když se vracím, tak v parku uvidím někoho se válet na lavičce. K mému zděšení a údivu je to Brandon. Začnu s ním třást, ale on mě téměř nevnímá, jen mumlá něco o tom, že mě našel. On mě hledal? V takové zimě a jen tak lehce oblečený. Blázen. Rychle si ho zvednu do náruče a tisknu si ho k sobě, abych ho zahřál. Jde z něj zima. Sprintuju k nám do bytu, kde z něj strhám ledové oblečení a strčím ho do horké vany. Hlídám, aby mu hlava neklesla pod vodu a děsí mě, že se neprobouzí. Prohlížím si jeho nádherné tělo, které mi nepatří a nikdy patřit nebude. Když voda schladne, usuším ho, zabalím do deky a uložím do postele. Pobíhám okolo a hledám všemožné peřiny a deky. Všechny je nahážu přes něj, jen aby byl v teple. Celou noc nespím a kontroluju ho. Nad ránem ale usnu a ani mě a ani Brandona budík nevzbudil. Vypadá to, že dnes mám volno. Kolem deváté se vzbudím a jdu oznámit babči, že je Brandon nemocný a dnes bohužel určitě nepřijde. Když se vrátím, čeká mě překvapení v, podobě vzbuzeného nahého Brandona. Otočím se k němu zády, abych na něj nezíral, ale on se pořád jen ptá. "Usnul jsi v noci na lavičce v parku a nešel jsi vzbudit. Já tě donesl sem, vykoupal v horké vodě a zabalil do, peřin. Jsi omluven u babči, vypadáš strašně, je se tě ta tvá Jane lekne. Konec příběhu, jdu zi udělat čaj."