Už nejsem dítě!

42. Kapitola

Ross: psán tučně

Brandon

X-meni jsou super, nejraději mám Magneta a profesora. Jsou prostě skvělí. Celkově ta starší generaci. „Jaký díl si pustíme? "usměju se na něj a on něco vybere. Pohodlně se na něj navalím a on mi položí po asi půl hodině filmu ruku na zadek. Nechám tu ruku tam. Je to příjemné. Začne mě hladit a bezmyšlenkovitě se dívá na film. Tiše zavrním a z úst mi uteče spokojeně vydechnutí.

Tisknu si ho k sobě, a ani si neuvědomuju, kam mu sahám. Prostě se ho dotýkám a užívám si to. Je to zrovna díl, ve kterém Logan bojuje proti Magnetovi, aby zachránil myslím, že Rou, nejsem si jistý. S Brandonem fandíme svému oblíbenci, i když oba víme, jak film končí.

„Ták... Konéc. " Vydechnu a sednu si. On se usměje a než stačí protestovat, tak objednám přes telefon pizzu. „No co. Mám ji hold rád." Zatahám jej za tvářičku a on se zašklebí. „Zlato? " rozezvoní se mu telefon. Zvedne to a ze sluchátka se ozve klučičí hlas. Ross se zasměje a začne si povídat. Já mezitím uklidím počítač a čekám.

"Ano, zatím stále žiju Louisi... No... Ne... Brandon má přece tu bolavou nohu... Možná jindy... Dobře, dobře... Budu ho pozdravovat... Díky... Ano, jím, právě čekáme na pizzu... Dobře, třeba zítra večer?... Zeptám se... Měj se." Domluvím s Louisem. "Půjdeme zítra s Louisem a jeho manželkou na večeři?" otočím se se na Brandona.

„Tak jo, "pousměju se a víc se na něj natisknu. Brzy se ozve zvonek a já se vydám ke dveřím. Při cestě zpět si naberu ještě z ledničky tři piva. Dvě pro mě samozřejmě. S úsměvem se zase rozvalím na posteli a pořádně si loknu. On se zašklebí a já se zasměju. „Nemáš rád pivo?

"Moc ho nemusím no." vypláznu na něj jazyk a skulím se za ním na postel. Vezmu si kousek pizzy a sleduju, jak Brandon jí a sousta zapíjí tím blivajzem. "Nechápu, jak to můžeš pít a neříkej žádný blbosti o vitamínech, " ušklíbnu se. Jednou jsem ho našel v Sofiině pokoji ležet mezi deseti flaškama. Tehdy byla má sestra v nemocnici kvůli předávkování nějakýma práškama. Myslel si, že se chtěla zabít. Na ten den nezapomenu.

Začal se tvářit nějak divně a smutně. Naklonil jsem se k němu. „Co se děje, miláčku? " zašeptám a on se odtáhne. „Vždyť jsem se sotva napil," zaprotestuju a on mi sebere láhev z ruky. „Sakra, Rossi, neštvi mě. " Severu si zpět svou láhev a nakvašeně jej sleduju. „Nejsem alkoholik, co to meleš!" Odložím pivo na stolek. „Nemůžu snad pít alkohol? To mi chceš říct?"

"Ne, ne, ne, to, to neříkám, jen, jen to prosím nepřeháněj, " špitnu a jdu se raději do koupelny umýt. Zase jsem ho naštval. Kvůli sobě protože jsem sobec. Tehdy mi i on řekl pár nehezkých slov ohledně toho, že za nimi furt lezu a něco o tom, že se mu snažím ukrást Sof. Pak mi vrazil a já utekl. Byl úplně na mol. Sof bylo špatně, vzala si bez mamčiného vědomí nějaké prášky a pak mamce řekla, že je jí špatně a ona do ní nacpala nějaké další, ale zase jiné prášky a pak zůstala Sof sama doma. Prý, když k nám Brandon přišel, našel ji v bezvědomí ležet na zemi. Volal záchranku a ti ho pak nechtěli nechat jet se Sof, tak zůstal u nás, vyprázdnil otci železné zásoby alkoholu a ukryl se u ní v pokoji. Další den ráno si nic nepamatoval a já mu to nechtěl připomínat a řekl mu, že jsem spadl ze schodů.

Zase jsem to pokazil. Nechtěl jsem se rozčílit, ale co mám asi tak dělat. Piva už se ani nedotknu a pizzu už taky nechci. Začnu si číst, ale absolutně jsem nevnímal obsah. Copak se nemůžu ani napít, aniž by se na mě nedíval jak na vraha? Vrátil se, ale nelehl si ke mně. Dál jsem se snažil číst, ale nemělo to cenu. Zaklapl jsem knihu a s tichým promiň jsem se posadil a zadíval jsem se mu do tváře.